Někdy mi přijde, že se šmahem odsoudí všichni, leda by tu každý podal podrobné hlášení, proč a jak postupuje, a pokud to místní osazenstvo schválí, pak se to teda dá s přihmouřením očka akceptovat. Jinak šup s nimi do jednoho pytle a je to týrání a tečka 🙂
Chtěla jsem to popsat komplexně, jak probíhal / probíhá proces výuky. Protože říct, že klec je fuj, jen proto, že tam někdo dá psa zcela bez přípravy…. tak to může být fuj úplně cokoliv, co běžně se psema děláme.
Napíšu svůj názor a zkušenost, souhlasit s tím samozřejmě nemusíte.
Kdo nezažil, že to jeho konkrétnímu psu může pomoci, asi si to vůbec neumí představit.
Klec považuju za nástroj, který se dá použít dobře i blbě.
To, co se často popisuje - zavřít psa do klece a odejít, i když pes klec ničí a vyvádí v ní - to mi opravdu nepřijde v pořádku. Pes by měl projít výukou, jak se v kleci chovat, a ta výuka může u někoho zabrat pár minut (např. někteří to okamžitě pochopí), u někoho potrvá déle.
Velikost klece - Pes by se do ní měl pohodlně vejít, aby si mohl lehnout jak potřebuje, vstát, otočit se, atd. Na doma mám velikou klec, kam by se náš pes vešel klidně třikrát, cca třetinu prostoru vůbec nevyužívá. Cestovní klec třeba do hotelu máme menší, aby byla přenositelná. Pak mám i přepravku do auta, ta je ještě menší.
Proč a jak klec používám? Finn zvládá pobyt osamotě s obtížemi, u předchozího majitele se to naučil řešit útěkařením. Dnes po roce samotu sice nějak zvládá, už jen výjimečně dojde až na zvukové projevy nebo ničení, ale stále není úplně v pohodě. Chvíli spí na gauči, pak se přesune ke dveřím, zase chvíli spí, ale taky klidně celé hodiny kouká, rozhlíží se, je nervózní, čeká, jde čmuchat ke dveřím, jestli už konečně jdeme, atd. Pobyt v kleci jsem ho začala učit cca před rokem po mravenčích krůčkách, v intenzivním kontaktu s trenérkou.
Teprve někdy teď jsme dospěli k tomu, že v ní dokáže být osamotě nějakou podstatnější dobu bez nežádoucích projevů. Takže jsem ho začla v určitých případech dávat do klece, většinou pokud mám být pryč méně než 5 hodin - jednak proto, že to je prostě součást tréninku, zvykání a zlepšování jeho schopnosti samotu zvládnout, a jednak proto, že se nám zřejmě z důvodu háraní fen v okolí občas vrátilo náhodné ničení věcí. Využívám aplikaci s webkamerou, takže během práce občas mrknu, jak se mu daří.
Popravdě mi připadá, že v kleci ten čas začíná trávit klidněji, než když je na volno. Je to ale stále otázka procesu.
A mým hlavním cílem používání klece je, aby byl schopen v ní přečkat samotu i v nějakém hotelu, v kempu, v chatce, v prostorách, ze kterých by sám pohodlně dokázal odejít s použitím svého útěkaření (např. zamčená chatka pro něj není argument).
Ještě to maličko porovnám s jízdou v autě - od začátku jezdí v přepravce a nemá s tím nejmenší problém, ochotně do ní sám skočí, zvládá v kuse několika hodinovou cestu. Když jsme jednou jeli v cizím autě bez přepravky, pes v kufru, neustále vymýšlel, co zajímavého by se v tom autě dalo dělat, neustále v pohybu. Je to jen příklad, ale k podobnému efektu slouží i klec doma. V té přeprave nic nevymýšlí, leží, odpočívá, a to by měl ve výsledku dělat i v kleci.
U nás příšerná invaze klíšťat …..
hmn:“jak na ty jeho výpady reagovat správně, aby to nebylo zbytečně moc (a blbě a ještě blbě načasované) a ani příliš málo.”
keriton, fór je ale v tom psa k nějakému výpadu nenechat dojít
o tom je to vedení, o tom je ta práce
a, domnívám se, v tom si nerozumíme“A skončilo to nevyprovokovaným napadením staré slepé malé fenky s pokousáním”
k tomu musím - tam byl nejspíš problém nedostatečného mechanického jištění a ne pohledu “psa trestám” versus “psa léčím”
“Jinak úplně souhlasím s tím, že každý pes je originál, některý je tvrdý, některý měkký.., závislý nebo solitér, s každým člověkem musí zacházet jinak.”
PRINCIPY JSOU STEJNÉ, STEJNÉ a STEJNÉ
furt a pro každého a nejen psaa jedna dost podstatná věc - není totéž řešit agresivitu směrem k cizím psům a vůči druhému domácímu psu (záměrně nepíši smečce).
Vůči cizím bude normálním a snazším cílem dosáhnout ignorace, venku je obr prostor, neutrální prostor…..
Doma to je jiná.I proto bych si opravdu dvakrát rozmyslela jít na to “potlačováním”, které jen potlačuje ale převrat v hlavě asi neudělá, zejména pokud spolu ty dvě fenky vycházely dobře.
Já myslím, že si rozumíme výborně, už mnoho let.
Chápu vás přístup a v mnohém se shodujeme.
Jen si myslím, že pro některé psy je daleko rychlejší cestou právě i nechat dojít k chybě (nebo prostě k ní dojde, protože nelze menežovat okolní svět donekonečna sto procent času) a poté psu jasně sdělit, že tohle fakt ne. Problém je, když člověk neví, co přesně pes nemá dělat, co je vlastně chyba a jaké chování by se mělo adresovat a jakým způsobem (viz trestání za vrčení nebo rozčilování se za tahání na vodítku sto let poté, co pes začal tahat). A proto je tam potřeba ten trenér, kterej to umí vysvětlit a ukázat. Fér je předtím psa učit, jak ano, a postupně mu předávat zodpovědnost za své chování, nepouštět ho úmyslně do situací, které naprosto nemá šanci zvládnout.
U předchozího psa pro mě bylo zásadní uvědomit si, že on to fakt dělá “jen ze strachu”. I když tak nevypadalo, nikdy nestáhl ocas, atd.
Ale zpětně si říkám, o co lépe by nám bylo, kdyby mi někdo hned na začátku ukázal, jak na ty jeho výpady reagovat správně, aby to nebylo zbytečně moc (a blbě a ještě blbě načasované) a ani příliš málo. Protože jsem se dopustila postupně obou chyb a trápili jsme se s tím dlouho.
Tak jsem teď ráda, že znám právě takovou trenérku, která si psa přečetla a umí poradit, ukázat, a nemusím sto let řešit něco, na co fakt stačilo na tohoto psa houknout a dát najevo, že tudy ne.
Já Thielli rozumím.
Ale já jsem zde asi už známý tyran 🙂
Nejlepší je stejně spolupráce osobně s trenérem, protože pak se člověk vyhne chybám způsobeným tím, že anonymní rádce z internetu nevidí psa a danou situaci, a z písmenek se stejně nedá dokonale vyčíst, co přesně by měl člověk s tím psem udělat.
Ale i já si zpětně říkám, že jsem měla tu a támhle “být tvrdší” a psovo nevhodné chování neakceptovat, už od začátku (jenže to jsme zase u toho, že jsou případy, kdy je to jinak, a věšteckou kouli nikdo nevlastníme).
Vychází mi z toho, že byste si všichni měli pořídit knírače.
Ehm, to byl vtip.
😄
Možná to je povahou jedince, možná štěněcím věkem, určitě zkušenostmi… ?
Říká se, že funguje přirozené párování (pes k ženě, fena k muži), ale určitě to tak být nemusí.
Můj první pes byl k ženám, z mužů měl strach. Také to byl typ psa, co se fixuje na jednoho člověka, mohlo to ale být i tím, že jsem v té době byla sama. Takže se upnul na mě a zůstalo mu to, i když se později do smečky přidal manžel.
Současný pes byl ve svém předchozím životě evidentně zvyklý na chlapa, a tak by i preferoval raději páníčka. Musel se však smířit s tím, že je především mým psem, teď už mě bere jako svého hlavního člověka. Ale nefixuje se na mě tak intenzivně jako předchozí pes.
Pokud bych nebyla spokojená, vrátila bych to. Tisícovka není málo na to, aby měl člověk něco, co neodpovídá představám.
Já si z MushGo nechala poslat naschvál dvě věci na vyzkoušení, dala jsem za to pár korun navíc, a pak jsem prostě poslala zpět to, co jsem nevybrala.
Každý to má jinak. Já myslím, že mi pomohla delší pauza po prvním psovi, abych se oprostila od hledání kopie (no stejně jsem koukala po vzhledově stejných psech, to je jasný). Je to asi i tím, že bylo jasný, že rotvajler, který by splňoval částečně požadavek "kopie", o hodně nesplňuje požadavek velikostní. To u Finna bude jiné, tam bude černý knírač splňovat představy asi více, i když je mi jasné, že nelze automaticky očekávat tak milou povahu.
Já si pamatuju, jak jsem si v prvních týdnech s Finnem tak trošku zklamaně říkala - počkat, on jako nebude na procházkách běhat? Jakože nebude hyperaktivní? 😀 Prostě jsem byla zvyklá na mix ohaře 😄 Teď už to beru, jak to je, je to klidný pes, občas si radostně zaběhá, ale nepotřebuje to pokaždé. Také trochu trvalo naučit ho, jak si hrát doma, teď už to umí bravurně. Ten rozdíl v povaze je prostě velký a trvalo déle, než bych čekala, než jsme se vzájemně poznali a zvykli si na to, co je u nás normální a co od sebe můžeme očekávat.
orionka-2:když si člověk někdy poslechne, s čím a jak bojují, mně jako sněhové vločky teda často nepřipadají.
Nevím, napište nám o tom.
Nenapíšu, nechce se mi plýtvat energií na to, aby pak někdo rozebral moje výroky a prohlásil, že on by to teda určitě v pohodě zvládl, narozdíl od těch rozmazlených děcek 🙂
Porozumění a ochota zaujmout postoj soucitu i s těmi, kterým nerozumím, nejsou předatelné. Pokud vás to skutečně zajímá, zkuste si s nějakými sama promluvit, nebo stačí rozhovor s nějakým učitelem (ZŠ), který má “své” děti rád.
Přesně to, co píšete (absence samostatné hry s ostatními dětmi venku), je podle některých zahraničních odborníků hlavní příčinou současného stavu. Řešení není jednoduché. Rodičovský styl se za desítky let tak moc posunul, že není vůbec snadné jít proti proudu.
Jak snadné na ně nadávat a mít zaručený a zázračný návod, který by je všechny šmahem napravil (škoda, že to nevědí odborníci, už jsme to dávno mohli mít vyřešené) 🙂
Mnozí bysme neobstáli lépe, kdybysme vyrůstali v tom, v čem oni. Možná se říká, že sněhové vločky, ale když si člověk někdy poslechne, s čím a jak bojují, mně jako sněhové vločky teda často nepřipadají. To si tak připadám spíš já, která mám stokrát snazší život a přesto mi přijde někdy těžký.
Je to zhruba rok, co máme Finna. Přidávám pár fotek z poslední doby. Zatím nebylo potřeba znovu trimovat (byl na trimování zatím jen 1x, před létem), jsem zvědavá, jestli to ještě přijde. Od podzima chodí na volno a je fakt šikovnej. Na “fuj” už umí odejít i od hodně luxusních pochoutek. Občas se povede dokonce i to, že nějakou ulovenou pochoutku na povel pustí. Se samostatností je to teď celkem stabilní, až na ten nedávný úlet (aspoň jsem ty dveře, co byly načnuté už od loňskýho jara, konečně “opravila” stříbrnou izolepou 😀). Začala jsem na samostatnosti nedávno ještě víc pracovat, Finn zatím rozhodně nesouhlasí s pobytem osamotě v cizím prostředí. Jsem zvědavá, jestli a za kolik roků budu moct říct, že tohle téma už má zpracované a zvládnuté.
Jinak je to prostě pes snů.
Jo a na fotkách mívá takový standardní výraz - buď “mám si jít pro pamlsek?” anebo “tak já už si pro něj prosím poslušně jdu”.
Jinak já mám taky představu, jakýho psa chci mít, ale tím, že jsem si brala útulkáče, nemohla jsem vědět, co mě čeká. O to je snazší přijmout skutečnou povahu a preference psa, který se ke mně dostal.
Teď mi Finn nasadil laťku hoooodně vysoko v tom, co lze od psa očekávat. Nevím nevím, jak si budu pořizovat případnýho dalšího psa, jestli se mi podaří se oprostit od Finečkovy skvělosti a být otevřená úplně jinému psovi, anebo jestli se budu snažit hledat, co má Finn, třeba v nějakém čistokrevném kníračovi 🙂
Vidím pár možností řešení současné situace zadavatelky:
1) Psovi najít jiný domov, kde budou takového psa skutečně chtít. Příště si pořídit nějaké plemeno, které odpovídá vašim představám (navrhuji např. grifonek s PP z dobré chovatelské stanice).
2) Dál válčit jako dosud a doufat, že to nějak společně přežijete.
3) Začít navštěvovat dobrýho trenéra (pokud možno lepšího než je chovatel) a začít pořádně makat na sobě a na tom, abyste se se psem dorozuměli. Pak se dá ta situace zlepšit i daleko víc, než by člověk čekal.
Víc podle mě nemá smysl takhle na dálku teoretizovat a posuzovat, co jak je nebo není.
Pozor ale i na chválení psa ve virtuálním prostoru. Mám zkušenost, že se nezřídka po takové pochvale zase všechno celkem rádo podělá 😀
Prostě to tak dneska je… výběr útulkovýho psa pro mě začíná výběrem útulku, ze kterýho jsem ochotná si psa vzít. Kde mi nebudou klást podmínky, se kterýma nesouhlasím. A až pak vybírám psa.