Tak jsem si šáhla do paměti.
Prvního koně jsem si koupila na konci devadesátek na základě výroku rodinné rady ("mami, jo, kup si koně").
A jakmile kobylka přijela, okamžitě jsem zjistila, že vím naprosé, ale naprosté nic. Po dvaceti letech u koní (s pauzou kvůli dětem) jsem najednou pomalu ani neuměla nasadit ohlávku. Natožpak menežovat koně! Jéžiš.
No. Někteří kolem byli toho názoru, že můj kůň = moje věc a mlčeli. Pár lidí se našlo (většinou jsme se znali dlouhé roky), kteří se neobávali mi poradit (jako že rady jsou setsakra dvousečné… plno koňáků je nedává, protože pak nechce poslouchat výroky typu “vet to říkal jinak”, nebo “za to můžeš ty, žes mi blbě poradil/a” - aniž by si uvědomili, že konečné rozhodnutí JE VŽDYKCY ZODPOVĚDNOSTÍ MAJITELE, a to tak, že howgh).
No… měla jsem kliku na lidi asi pět let. Učila jsem se, učila mě kobylka, učila mě trenérka, velmi. A na mé přání i toho koně menežovala.
Pak se vzbouřila. “Hele, je tvoje, tak si o ní rozhoduj.”
A bylo.
Ty první roky byly vážně krušné. Ale pánbů a příroda zaplať za ně! Protože jsem zjistila, že umět se o koně postarat ve smyslu odjezdit, nakrmit, uvázat a kdesicosi, to že je něco úplně jiného, než koně MÍT. Dvacet let u koní neznamenalo vůbec nic. Jednoduše proto, že přitom rozhodoval někdo jiný - a nesl tu zodpovědnost.A pak už nechtěl.
A teď jsem ji nesla já. Přežvejkávala jsem rady, pokud nějaké byly; učila se jezdit nanovo, protože svého koně. Hledala jsem pasující sedlo. Zjišťovala, jakou velikost má mít uzdečka, ohlávka, deka, štrejchačky (a kdy ty štrejchyčky dávat nebo nedávat a PROČ). Milion věcí. Jak já mizerně spala s nervy v čoudu… a každý den strach, že jsem něco zvrzala; stanovila chybně krmnou dávku, neodhadla zátěž, nevšimla si něčeho důležitého, atd. atd.
Až mi trenérka jednou řekla “hele, nekoukej na ni tak, nebo fakt onemocní”.
To mě donutilo k zamyšlení, jaké signály vlastně kobylce vysílám. Ten svůj stres, strach, že to nezvládnu? Nebo co jako?
… No, nechala jsem toho. Začala jsem brát věci, jak byly, dělat to, co bylo potřeba. A najednou byl klid. Kobylka byla úžasná a zůstala se mnou nádherných šestnáct let.
Snadné to ale vážně nebylo. Mně už při její koupi bylo přes 40 let a to je člověk už fakt takovej opatrnější, než v osmnácti, no.
Chci říct tohle: Jezdit někde něčí koně, jakkoli úspěšně, je naprosto jinej vesmír, než mít koně své/ho. Takže kdo si chce koně koupit, musí tohle vědět. Možná má kolem sebe x perfektních a znalých koňáků, fajn trenéra a partu a tak - ale zodpovědnost nese majitel. Povinností majitele je welfare toho koně, a tečka!
Kdyby měl jít proti názorům svých osvědčených rádců - je-li přesvědčen o tom, že mu radí chybně, MUSÍ to udělat, ale NESMÍ jim to vyčítat, protože ten kůň je holt jeho a jeho je i zodpovědnost. A jeho povinností je číst, vzdělávat se, uvažovat a přemýšlet; prostě najít si svou cestu a nabýt znalosti, které jsou nezbytné.
Je to daleko složitější, než “se chytit Parelliho” , nebo se vydat cestou R+ (pozitivky). U koní prostě pořád musím vědět, CO dělám a PROČ to dělám. To je naprostý základ a pokud tohle nevím, nepatří mi kůň do pracek.
A - ano, mohu, mám-li koně v nájemní stáji, po domluvě delegovat některé věci na ustajovatele. Pokud jsem to ale udělala, jistě to bylo proto, že ustajovateli důvěřuji (jako že ustajovatel je s mým koněm daleko častěji a déle, než já - a jinému bych svého koně nesvěřila). Ale NIKDY mu nesmím vyčíst, že se zmýlil - protože pokud se to stalo, bylo to proto, že jsem JÁ málo kontrolovala, nebo nastal nějaký komunikační zádrhel - MOU vinou.
Tož takhle to je. Kdo tohle nepochopil, migruje ze stáje do stáje a všude je za potížistu.
Koně doma? Panebože, nikdy! Na koně máte buď peníze, nebo čas. Čest výjimkám.
Já, ač v dochodovém věku, makám dál, abych ty své příšerky uživila, a pánbůzaplať za ně! Ony mi nedovolí zestárnout příliš; kyčlemi počínaje a mozkem konče…
Tož tak 🙂
