Hele, berte to postupně. POmalu. Jízdárna je fajn, ale když se neuvolníte ani tam…
Možná není od věci před jízdárnou projít se “kolem komína” a po ní taky. Hlavně po jízdárně. Kůň jednak zjistí, že “směr domů není vzdycky domů” (což souvisí s výchovou a je to dobrej cvik), zároveň tonepotrvá dlouho a vy v tom terénu nabudete trochu jistoty.
Nojo. Nejen u koní to platí, ale hlavně u nich, to rčení “Všeliké chvátání toliko pro…. vhodné jest”.
Chci říct tohle: nelezte na ten žebřík výcviku a sehrávání se od prostředka, ať už vám okolí tvrdí cokoli. KAŽDEJ vlastně zkazil minimálně jednoho koně, než se naučil koně nekazit… a to jen v případě, kdy měl tolik sebevědomí, že se snažil ho naučit, vychovat.
(JIstě, jsou světlé výjimky!)
Stanovte si priority. Co chcete? Vozit se s poslušným koněm? Není to stroj, bacha. Hodný bude, když vám bude věřit, a věřit vám bude, když ho encháte vás poznat - a přijde důvěra, že mu neublížíte.
Tož za mě - pokud jízdárna funguje, fajn. TAM bych páchala ale i práci ze země, včetně následných procházek na ruce venku. To vám umožní koně číst, porozumět mu.
A stanovte si cíl (!). Co od toho koně chcete? Bezpečné vyjížďky + makat na jízdárně? Inu - pro ne. Jen je nezbytné dělat všechno tak, aby to koně bavilo, těšilo… abyste ho netlačila do něčeho, čemu nerozumí (vám nerozumí).
Fakr není žádná ostuda chodit v terénu s koněm na ruce. Ostuda je nasednout a děj se vůle boží.
A největší chyba je neřídit se vlastní empatií, ale okolím, které má tyhle věci “dávno zmáknuté” (mmch: většinou fakt nemá, jen holt toho koně naučili poslouchat a pokud ne, prodal se, no…).
Tož: prosím: pomalu, postupně, číst koně (a že jsou ukecaní ažaž, když to člověk vnímá).
Odměnou pak bude - vzájemná důvera, čili souznění.
Je to na vás a nikom jiném.
A ano, všemi těmito fázemi jsem si během let prošla. To, co píšu, se souhrn mých dřívějších chyb a omylů. Má první kobylka mi to odpustila… doufám…
