Tohle se poměrně snadno vyrobí pamlskováním. Kůň postupně začne pamlsek vyžadovat a  stupňuje to; strká do člověka nosem, “šacuje” mu kapsy, no, a nakonec začne kousat.

VLašotvny se touhle dobou, pokud jsou na tahu, drží nad halivnou větších rybníků a tak. Protože i když je zima neho ohavně, nad haldunou je hmyzu víc.

No - a občas vysílají “průzkumníky” na hnízdiště. Průzkumník přiletí, rozhlédne se, a šup je fuč. On asi zkoumá nejen stav toho hnízdiště, ale taky jeszli je v okolí dost potravy ve vzduchu (protože vlaštovky loví výhradně tam).
Jak se na tom domlouvají, je záhada. Těch záhad je  u ptáků, i úplně běžných druhů,  opravdu hodně 🙂
Takže ano! Otevřít přístupové vletové otvory.
U nás je ve stáji cca 30 vlaštovčích hnízd a je fakt, že  naše koně, ai nás mouchy či kdo absolutně netrápí. Prostě - vlaštovky ve stáji a jiřičky na dvoře jsou obrovský poklad!

Anonymní:

Které barvy jsou při křížení koček nepřípustné? Rezavý kocour s bílou kočkou může být a jak budou vypdat koťata?

Já jen vím, že úplně bílé kočky jsou často hluché. JIstě napíše někdo znalejší ;-) 
Jasně, znám bílou kočku, která hluchá není,  ale matně tuším, že ty bílé či jaké geny s sebou nesou i nějaká postižení. Podobně, jako u koní; ovšem takové hříbě většinou klisna potratí (zmetá) , ale ne vždycky. A je to pak velice smutné… Ale ono je to tak, že není bílá jako bílá. Prostě tohle chce odpověď od někoho, kdo se v genetice vyzná.

lesnizinka:

Helo, jsem to úplně nepochopila: takže nakonec ho operovat nemuseli? 

Ne. Krásně zareagoval na kapačku - a navíc, on je bázlivý, hrozně se bojí cizích…  Takže všem v okolí opravdu mohu velice doporučit vety ve Veterina u ZOO!

Kocourek jako by tam získal i sebevědomí. Už se tak cizích lidí nebojí, je sebevědomější. V jeho věku (16 let) je to cosi jako zázrak.
Hned  druhý den jsem si ho odvezla, byl úplně v pohodě. A od té doby je to jak píšu - občas vyzvrátí chlupy jako každá kočka, ale je hravá a očividně v pořádku. (Tak jasně, “vnitřní domáci kočka” líná pořád).
Kocourek je  taková součást naší zbylé rodiny, poté, co děti odešly žít si své životy.  Bylo tu najednou prázdno… a on to prázdno vyplnil ❤️

Zdravím vespolek! Prosím o radu. Ráda byc našemo kocoutkoci pořídila kočičí strom, na jehož úplném cršku by byla budka na spaní.
ON je jinak nesmírně vzorná, na současné škrabadlo chodí rád a nikde nic tím pádem  neničí. Jen se potřebuje na noc ukrýt. POslední měsíce si k rtomu vybral židli pod jídelním stolem. Nevadí nám to - ale cítím z něj tu potřebu mít svůj "bydlík" zakrytý a z jeho pohledu bezpečný.
V současném škrabadle (výška asi metr) má tu “budku” u země. Schovává se tam - někdy - když přijde někdo cizí; nemá cizí lidi rád, bojí se. Má i jiné skrejvačky různě po domě.
Tak mi přijde, že kdybych mu pořídila něco vyššího, kde by byla nahoře ta ukrývací - spací budka, tak by to fakt ocenil.
On je sice spíš pozemní kočka, ale pokud odmítá sít té budce u země na současném škrabadle, o něčem to vypovídá.
Nemáte nějaký tip? Koukala jsem po netu dost, ale to, co si představuji, tam nikde nenalézám. Z nabídky vidím vždycky  úplně nahoře placaté sedátko, nikde  jsem nenašla tu budku.
A bohužel nemám možnost nějaké výroby samodomo ☹️

lesnizinka:

To je ono, to pískací prase 👍 Měli několik velikostí a vycpané i nevycpané. My kupovali vycpané, naši psi měli rádi jen měkoučké věci😉 A naopak - pískátko jsme museli hned vymontovat, nebo spíš jsem do pískátka zalomila sirku, aby nepískalo, protože jakmile písklo, odmítnuli ho vzít do huby, utíkali od něj, protože se báli, že mu ubližujou. Byli prostě takto vychovaní, že co zabrečí nesmí dlachnit, protože právě vyrůstali s koťátkama a v zahradě se pořád vyskytovalo nějaké divoké zvíře, liška měla přes zahradu trasu, pak vyvedla i mladé a učila je hrát si na kurtu s míčky. Různé kočky ze stájí a pejsci kamarádi, kteří k nám chodili bez pozvání dírou v plotě😉

Popravdě, já neměla to srdce. Ten náš teriér byl z útulku a tak měl své strachy a obavy…
Žil s námi 16 let do svých osmnácti, ke konci už byl slepý a hluchý. A trpěl; vrátila se mu separační úzkost. Vet ho uspal jednu sobotu dopoledne na našem dvorku a na mém klíně…

Osvítila mě tehdy náhlá genialita a mrtvého pejska jsem ukázala kocourkovi. Pochopil - a nehledal ho, jen prožíval svůj žal.
Prase skončilo v teriérově hrobečku jako kontaminace zeminy. No… vím, ale prostě…

Kocourkovi je dneska 16 let a pořád je taková, jak ho vychoval náš teriér Karel. Prostě nástupce.
Další zvířata už mít nebudeme, už jsme staří. Ale tihle dva náš život obrovsky obohatili - kocourek to dělá stále - a pejsek, na toho nikdy, nikdy, nikdy nezapomeneme. Sice nám po příjezdu doslova sežral dvě křesla, ale mí synové na něj později balili holky…. on dokázal v době chřipek dokonale udělat diagnózu, komu je nejhůř, a u něj pak spal vedle postele (byl to velmi pozemní pes).  Provázel nás dospíváním dětí, jejich pubertou  a i později…
Našli jsme ho kdysi v útulku. Na rozdíl od ostatních psů neštěkal, jen koukal. Vypadal tehdy jako nepodařený pudl. Až na veterině identifikovali rasu. 
Než se dostal do útulku, byl tři dny uvázaný u sámošky v Břeclavi.

Takového psa už nikdy nenajdeme. On vychoval ty mé děti, i našeho kocourka.

Každopádně - rodinám s dětmi opravdu mohu doporučit pejska pemene soft coated wheaten terrier - česky pšeničný teriér. Je to nejzlatější pes, kterého jsem za svůj dlouhý život potkala. Pokud se objeví někde v útulku - tím líp. Oni se dost kradou - náš púes například nebyl kupírován, takže ho asi ukradli v Rakousku jako malinké štěně.

Náš pes, pšeničný teriér  - už je v nebi - měl takové to pískací gumové prase. Strašně ho miloval. Naučil se povel “vem si to prase a běž s ním… kamkoli jinam”, pořád ho tahal po bytě a spal s ním.
Když bylo tak špinavý, že už to dál nešlo, vzala jsem prase do umyvadla. Prase naříkalo a pískalo, jak jsem ho drhnula a pes na zemi štkal, ať mu tak neubližuju.
No… a když jsem mu ho vrátila, tak ho nepoznal. Hledal a pátral… trvalo den, než se nám povedlo prase označit jeho pachem. Ten AHA pohled pak byl nesmírně dojemný 🙂

Náš současný kocour je zcela nezajímavý. Nežere, co by neměl, nic neničí, škrábe jen škrabadlo. Miluje laserové světýlko a papírky zmačkané na zemi. Všechno, co může, stěhuje pod ledničku. A to ho máme od koťátka (nastěhoval se k nám poté, co se narodil u nás na půdě sousedovic venkovní kočce). Ale on ho vychoval ten náš teriér; na kocourka ovšem bylo pískací prase příliš veliké, psí ocas byl lepší. Spávali ve třech - pes, na jeho břiše se hřál kocourek a vedle spalo pískací prase.

Máme 16 let starého kocourka (narodil se na naší půdě toulavé kočce. No jo… prostě se k nám nastěhoval.
Celé roky žral granule ad libitum, ale pak začal strašně zvracet. Po pobytu na veterině a následujících úkonech  a radách jsme přešli na syrové maso - a to hovězí krk. Plus min vit.
Kocourek ožil, dokonce začal víc pít, a někdy řádí jako kotě. Vlastně denně 😀

Je výhradně vnitřní, ven nechodí.

No… mám kobylku šlonzačku. Zezačátku jsem ji zula na zadky, ale hned si je obrousila do krve, v tom našem terénu. A strašně zakopávala, bylo to vo ústa. Po dvou letech jsem to vzdala a dostává na podkovy velmi malé, ale přecejen ozuby. Chodí daleko jistěji, už tak děsně nešmatle.
 
Řekla bych teda, že je to prostě kůň od koně; člověk to musí vyzkoušet a vypozorovat reakci - a tím zjistit, co jeho koni vyhovuje nejlépe.
Dodávám, že je to rekre kůň; na jízdárnu sice chodí, ale v terénu daleko víc. Ve velmi různém terénu, kde převažuje ostrý písek nebo štěrk, rozbité střešní tašky a podobné povrchy.

Předtím jsem měla kobylku, co měla artrózu, ale kopyta tvrdá. Tu jsem v jejích cca 16 letech zula úplně s tím, že mi pak lépe řekne, co jo a co ne. A taky že jo. Jenže… povrch jsme nemohly vybírat ani v létě za sucha (ve výběhu), ani v zimě na ledu.  Tak jsem po cca třech letech usoudila, že už mi řekla, co jsem potřebovala vědět (povrch měkký, ale ne příliš) a zas ji nakovala na obyč pantoflice. A jí se velice a očividně ulevilo, hned byla veselejší a čilejší… Ten povrch na vyjížďkách, který se jí líbil, jsem ale dodržovala i pak. Dožila se 25 let a odešla mi na ohavnou koliku, na nohách měla akorát špánek, který ji příliš netrápil.

Tož tak.

Simona:

Nemám sice zkušenost s úplně slepým koněm, ale mám hřebce který je slepý na jedno oko. Už jsem se tak nějak naučila tušit kdy, co a jak vidí. Taky jsem přemýšlela nad tím, co kdyby náhodou (nedej bože) oslepl i na to druhé oko. Jak by se s tím vypořádal on a co bych pro něj mohla udělat já. To musí být mezi takovým koněm a člověkem asi hodně hluboký vztah, ne? S pozdravem Simona.

Koně mají své koňské potřeby. To znamená, že nemá smysl je polidšťovat.
Slepý kůň nepotřebuje nějaký hluboký vztah s člověkem, i když to může být fajn a určitě mu to neublíží. Potřebuje ale hlavně kamaráda vodiče, tzn. jiného koně, který se ho ujme a “vodí” ho. 
Tohle jde ale jen někde. Dobré je to ve velkých výbězích, nebo pastvinách. 
Tam, kde jsou jen malé, udupané výběhy, bude slepý kůň strádat nedostatkem pohybu.

Jezditelný být může, pokud se pohybuje v krajině, kterou zná. Ale žádná hitparáda to fakt není. Ba dá se říct, že je to hodně nebezpečné - pro koně i pro jeho jezdce.
 

Záleží taky na temperamentu toho slepého koně. Pokud se leká všeho, je to trápení. Pokud je vyrovnaný (a taková postižení zas zvířata moc nerozhodí), je tu naděje, že s kámošem dožije spokojeně.

Tož za mě: pokud chci slepého koně nechat dožít dobře (a mám na to kačky), najdu mu pastvinu, kde on najde svého kámoše-vodiče. Pokud to nejde, nechat uspat.

(Aby bylo jasno: takovou kobylku mám. Sice na jedno oko stále vidí, ale i to jí kdysi velice onemocnělo a já musela řešit, co dál, pokud by léčba nebyla úspěšná. Ale úspěšná byla - i díky tomu, že se přestěhovala do vyšší nadmořské výšky, takže autoimunitní reakce se už nedostavily. Kdyby se dostavily a já ji musela nechat tam, kde byla předtím, nebylo možné doufat v jakékoli řešení, než uspání - ona je opravdu hodně vysoko v krvi.
Už je to myslím deset let a je pořád spokojená… ale holt, něco to stojí.)

Mám pojištěnou kobylku proti škodě, kterou by způsobila jinému (přídavek k pojištění domácnosti, pár stovek). Tam může být škoda za miliony, kdyby utekla a vzala to na silnici třeba… Léčebné výlohy pojištěné nemám.

https://equichannel.cz/clanky/zdravi-a-veterinarni-pece/povinne-schema-ockovani-proti-chripce-koni-dle-svs

http://horsevets.cz/clanky/vakcinace-koni/

… mám na mysli to dávkování soli do krmiva, samozřejmě; s tím nesouhlasím ;-) Jinak jo.

Kukla:

Odstranit. Hříbata ze soli mohou mít průjem a ztratit tak hodně vody. Na to jsou hříbata citlivá. Pokud chcete dodat minerály klisně, kupte minerální směs v prášku či granule a přesně podle návodu to dávkujte do jádra.

Já si dovolím nesouhlasit.  Jistě, minvit určené pro kojící klisny je na místě (protože seno může obsahovat pouze to, co je v půdě, kde narostlo a to je někdy dost bída), ale - sůl? Přiznám se, že vyloženě nesnáším lizy s jablečnou či bůhvíjakou příchutí, natožpak její dávkování do krmení. Vidím to takhle: kůň (a zejména kobyla!) by měl vědět, co přesně přijímá, je-li to aspoň trochu možné. Sůl není ani jablko, ani nic jiného; sůl je prostě sůl. 
Všichni víme, že koně (a zas: zejména klisny) jsou hotoví bylinkáři a přesně vědí, co kdy spást, aby jim bylo dobře, nebo se jim od něčeho ulevilo. Za ty roky jsem to viděla snad tisíckrát.
Co se týká solného lizu: pozoruji už leta, že - kupodivu - naši koně ho v zimě lížou víc, než v létě, ač by člověk vzhledem k pocení čekal opak. Ale oni mají liz jen ze soli, ne s nějakou příchutí. Takže si berou přesně tolik, kolik potřebují, a ani víc, ani míň.
U kobyly s hříbětem mi přijde skutečně nejvhodnější uvázat liz tak, aby na něj kobyka dosáhla, jak potřebuje, ale hříbě ne. Je to velice jednoduché řešení, a spolehlivé a bezpečné.
Jo, ono to možná při přidávání do KD vypadá tabulkobě dobře;  kobyla to pozře (ale bacha: stejně jí bude dřív či později hříbě užírat). Jenže to jí nenechává tu volbu - kolik potřebuje. A ona to fakt ví o dost líp, než my…

Tak. A navíc lidi generalizují. Každý porost je prostě něčí, a když ho pošlape nějaký kůň (či hříbě), majitelé těch pozemků to vztáhnou na všechny jezdce a je po vyjížďkách.
My tu máme nádherné cesty a cestičky mezi vinohrady, i v nich… a ve vedlejší stáji se vyskytl exot, co byl toho názoru, že On Může Všude, Protože Jezdí Vyšší Soutěže… a lezl s koňmi do řádků vinohradů, kde po deštích vyrobil slušně krátery. Majitelé vinohradu se vcelku pochopiletelně vzbouřili a zakázali NÁM VŠEM jezdit mezi řádky. Chápu to; oni to tam sekají a s těmi krátery je to práce pro vraha.
Nu, a my jsme rádi, že nám nevynadají, když se občas některý kůň lekne a vběhne do pole. Omluváme se, samozřejmě… stát se to může každému, ale abychom provokovali na volno puštěným hříbětem, to fakt ne.
A i v dědinách… musíme dávat pozor. Když kůň vyšle k zemi lejno, někdy to nejde sebrat hned; ale musíme se tam pak vrátit a minimálně ho odhodit do příkopu lopatkou. Lidi jsou vážně různí - někdo nám za to nadává, jiný si to šťastně sebere pro růže a ještě se zeptá “a nebylo by ještě trošku?”

Prostě, jak jsme svazování čím dál větším množstvím příkazů a zákazů, tím spíš nesmíme zapomínat i na jezdeckou etiku. Cválat kolem maminky v kočárku… nezdravit první … nechávat za sebou binec… to jsou všecko argumenty pro ty, kteří nemají koně v přízni. Pravda, většinou se jedná o jedince, kteří mají leta názor  “ta má koně, ta je bohatá, ta se má” - bojovat lze jen slušností, ochotou a respektem k majetku jiného.
Mějme na paměti: ke kamarádce, která má v JIžních Čechách agroturistickou stáj, jezdí lidi z GB. A jsou úplně urvaní z toho, že s koněm (v jejich případě jen na ruce) můžou de facto kamkoliv. Říkali, že u nich je všecko něčí a s koněm se nesmí skoro nikam…
Tak abychom tak taky nedopadli!

Jo, dřív to šlo. Dneska s hříbětem do luk a polí, no… vzhledem k obvyklé době narození hříbě pěkně poryje osení, zválcuje louku před sečí. Někomu.

Pokud nevletí do nějaké díry, nešlápne do hromady stavební sutě či jiného odpadu, nevyděsí se kolemřvoucího motorkáře… a nevychovaní psi jsou snad úplně všude. Ta móda chovu velkých ovčáckých plemen, které majitel nezvládá, pořád trvá. Tuhle před našima očima a v dědině (!) dva kavkazáci, na volno puštění,  naprosto ignorovali volání majitelky a strhli vyděšenou zabloudivší srnu. Nějaké hříbě je pro ně brnkačka. Bylo to strašně rychlé. Paní říkala “když oni obvykle na zavolání přijdou”. No, asi tak.

Dala jsem si pozor 🙂

Náš domácí kocour začal zvracet. Začalo to plíživě, a zhoršovalo se to. Je mu teď 15let, ale vyadá a chová se jao úplne mladý kocour. Takže jsme ho vzali v Brně na Veterinu u ZOO.

Tam super.  Udělali sono i rtg. “Něco” bylo jako zátka ve střevech. Říkali, že to nezjistí, pokud ho neotevřou, ale že napřed ho zkusí zavodnit a dodat minerály.
Další den jsem si pro něj už jela.

Od té doby ho krmíme hovězím krkem (syrovým, na jemno nakrájeným), dostává minvit doplněk, ale moc ne. Na té veterině se jaksi “rozpil” a od té doby je jak vyměněný.

Takže - granule jsme opustili zcela a navždy. Dbám i na dostatek vody.

Pokud nežijete na vyložené samotě, pak - hříbě na vazáku. Napřed samozřejmě naučit. Napřed vodění jako takové, pak dvě - jedna vede klisnu, druhá hříbě. Pak jedna do sedla a druhá vede hříbě a po chvilkách zkusit vést ze sedla, dělat pauzy, učit po sekvencích max 10 minut. Ale úplný základ je, aby se hříbě umělo nechat vodit, a to na 100%.

My zamlada dělali ledacos… tehdy nebylo všude tolik lidí, koní, aut… občas jsme hříbata pustili navolno. No… byla to fakt legrace veliká, když jsme potkali někoho jiného na koni a to mrně usoudilo, že je to jeho máma. To hysterické prodírání se křovím cítím dodnes, a to je to bezmála 50 let.

Jo, a fakt vazák - lonž NE! Když to nepůjde, svět se nezboří. Hříbě naučit vodění stejně ale musíte (+ pár dalších věcí, že) a houby se stane, když budou s mámou jen ve výběhu/pastvině do odstavu. Kisna od cca 3 měsíců věku hříběte může ven pod sedlem sama - pokud ji máte vychovanou a nebude šílet, dokud bude v doslechu. Oni si na to zvyknou oba. Opět, postupně, napřed jen chvilku a nejlépe s jiným koněm, a hříbě nechat v bezpečném boxu. Ony si ty maminy někdy docela rády od svých potomků odpočinou.
Je to dost o zkušenostech, no…

Existují i jiné varianty, ale to umí jen pár lidí. Nezkoušejte to na volno, nikdy.

Referát: tak nic. Neskočil tam = neskočil mi na to. Zatím 8-)