»
Odpověď na příspěvek uživatele
trojAAAcko z 25.03.2025, 08:26:40
Tak tady se neshodneme.
Musíme přijít vždy jak ten druhý uvažuje a podle toho pak nějak přizpůsobit předání té informace. Jednoduše někdo chce obrázky, někdo obsáhlé texty, někdo potřebuje doslovný návod jak na to či stačí vysvětli princip fungování a přijde si na tom třeba sám.
Je velký rozdíl, kdy je někdo honorován za to, že někomu předává své vědomosti a tím, kdo vědomosti dává zadarmo. Já se NEMUSÍM snažit zjistit, jak dotyčný (patrně začátečník) uvažuje. To je jeho boj! Jestli se chce něco naučit a nebo chce zůstat v pohodlí nevědomí. Prostě je to jen a pouze o ochotě obětovat nějaké nepohodlí. Zůstat blbem je pohodlné, muset se něco učit, někdo klopotně a někdo snadno, je krajně nepohodlné. Ale naučit se může každý cokoli, pravda, talent je potřeba. A tak je to jako se vším. Někomu nedělá potíže se stále učit nové věci a posouvat úroveň něčeho dál, dokonce ho to baví a vyžívá se v tom. Jiný se něco naučí a pak už po zbytek života jen chce dělat sérii naučených pohybů bez přemýšlení jako cvičená opice. Je na každém čím chce a čím se cítí být. Nebo ho život přinutí.
------------------------------------------
Příklad z mé práce. 29 let jsem se živil výrobou cetek pro sportovní rybařinu, tak zvaných krmítek. Vymyslel jsem nějaké typy, jiné přivedl k dokonalosti, jsem autorem několika průmyslových vzorů a dvou ochranných známek. Mimochodem vše jsem nechal propadnout, protože stát jen bere peníze, ale ochrana je plně v režiji exponeneta a tak proto. Pak nechápu, na co Patentní úřad vlastně je. Asi aby měl stát peníze na zbytečné úředníky.
No a proč o krmítkách. Velmi mě bavilo vymyslet nový typ, dát ho otestovat několika rybářům, uvést ho na trh a informovat spotřebitele aby věděli, že tu věc mohou potřebovat. Jak se povedl nový typ a nebo inovace a začalo to fungovat, úplně mě to přestalo bavit, práci jsem dal lidem, sice pilným a pracovitým (ani jednou z těch vlastností neoplývám), aby jí dělali jako stroje v deseti a statisícových sériích místo mě a já se zabýval další výzvou. Podle mě se dělají pérová krmítka na celém světě a nikdo netuší jak vznikly rozměry. Každý si může vzít šupleru a v krámě (i nerybář) zjistit, že péra mají průměr 16,20,24 a 27 mm. Nesmyslná nelogická řada? Ano, jistě. A proč? Příběh:
Bylo těsně po sametové revoluci a v dožívajících státních podnicích se pořád ještě několik let pracovalo jako za socíku. Vymyslel jsem řadu 15,20,25 a 30 mm, vše v délce 55 mm. Jenže se jim v práci ožral pérař a trefil se jen u průměru 20. Pravda, stroj neuměl už 30 mm a tak jsme byli s ředitelem dohodnutí, že to bude 29. Ale stejně to bylo 27. Jednalo se o ověřovací série jen po 30.000 ks, ale i tak to bylo dost peněz (0,44 Kčs za kus). Protože mám měkkou povahu, a protože na tom zase až tak nesejde, dal jsem se ukecat a péra vzal. Část jsem nabídl jednomu tehdy vzniklému výrobnímu podniku z Lenešic a ti z toho vyrobili krmítka a vyvezli do GB firmě Cormoran. Mělo to jediný háček, už navěky to muselo být 16,20,24 a 27 mm.
Někdo pak v Rybářství psal, jaký jsem génius, že když se vezmou logaritmy a následovaly nějaké, mě úplně nesrozumitelné pojmy, že objem jednoho péra je vždy v nějakém svatém poměru k typu dalšímu a jak dokonale promyšlené věci já umím dělat. Do smrti se nepřestanu stydět za to, že jsem neřekl pravdu, že to byla jen náhoda, ale nelhal jsem, prostě jsem mlčel. Hodně trapná náhoda a navíc, že mě lze v obchodě ukecat. Ale asi kvůli té neuvěřitelné náhodě každý, kdo chce prodat tento typ krmítka, drží se uvedených průměrů.
A proč jsem dělal krmítka:
Měl jsem krám (kvůli zaměstnání manželky) a kupovalo se to po 50 ks. V pytlíku bylo z 50 ks 16 rozpadlých. Když jsem volal výrobci sdělil, že se to dělá hlavně pro Němce a ti to tak chtějí, aby se to rozbilo pokud možno dřív, než to rybář utrhne ve vodě o kámen nebo pařez a přinutí ho to kupovat těch cetek víc. Mě to naštvalo a i když se jednalo o spotřební a velmi lacinou věc, myslel jsem si, že si rybář zaslouží dostat za svých, i když jen pár Korun, dokonalou věc. Moje krmítko lze pošlapat a dokonce přejet autem a sice přestane být krásné a bude nějak šišatě amorfní, bude ale fungovat! Na této filozofii jsem postavil většinu svého profesního života.