Zase jen procházky do 10 km. Jednou to noha dá, příště bolí. Ale je to lepší než před měsícem.
Včera ve vesnici velký černý pes o samotě, čuchal plot. Zastavila jsem 50 metrů před ním a přemýšlela, co dál. Jít jinou vesnicí by znamenalo o několik km delší cestu. Pes si nás zatím nevšiml, tak jsem jen stála s nezapnutým paralyzérem v ruce. Po asi 20 vteřinách se vynořil další pes. A pak i panička.
Tak jsem šla dál, očekávaje, že je paní přivolá. Psi vypadali v pohodě, ale už nás zmerčili, minimálně ten první měl zájem se jít podívat a bylo to jejich 60 kg váhy navolno oproti 4 kg na vodítku. Bonnie by se to nelíbilo a bůh ví, co by se stalo, kdyby to dala na vědomí. Paní nic. Tak jsem se ozvala, jestli si je přivolá.
Ozvalo se klasické: “Nemusíte se bát.”
A já bez rozmýšlení pozvedla ruku s paralyzérem, na zvednutou ruku mrkla a vypadlo ze mě: “Já se bojím, ale o vaše psy.”
A víte co? Zafungovalo to, to byla rychlost. Jeden pes bleskově čapnutý, tak rychlý pohyb jsem od paní ani nečekala. Na druhého volala, aby se už nepřibližoval. Kdybych tu větu měla dopředu přichystanou, tak si nevzpomenu.
