Fena uchovněná je (takže asi až taková ošklivka není - i když holt krasavice taky nee). Vybrala bych pěkného (k feně se typem hodícího) a hlavně v povaze svělého psa. Klidně ne moc známého - nemusí to být šampion šampionů...
Když už musíte mít štěňata, tak bych počkala, až se štěníci narodí. Fenku bych nedávala, spíš bych ze "zisku" (já vím, že na molossech toho moc nevyděláte) něco pro dobrý pocit poslala chovatelce feny. Abych se tedy postavila čelem k tomu, že se u feny odchovy nečekaly a cena byla snížená. Ale nemusíte nic...
horní hranice osm let je třeba u dog hodně "zajímavá"... I když výjimky potvrzují pravidlo... znám feny, které ve věku, kdy je většina dog již mrtvá, byly v takové kondici, že zvládly štěňata v pohodě odchovat (třeba třetí vrh NIghta maminy)
jojo - tak jsem taky koukla do atlasu plemen - výška psa 76 - 81 cm (když standard začíná na 80... a doporučená výška je nad 84 cm), o hmotnosti 54 - 62 kilo u psů samců si taky myslím své... Průměrný věk dožití uvádí 8-10 let a přitom v textu píší, že devět let je úctyhodné stáří...
Pasáž o výživě vložili do barevných rázů - myslím, že tu slátaninu nikdo nečetl...
zůstal tam článek o německé doze - je to osobní vyprávění MUDr. Čelakovského o životě s dogoušema - a podepsán je kolektiv autorů ifauny.... A jestli jsem se nepřehlídla, tak tam jeho jméno vůbec nikde nefiguruje...
tento týden je málo běhacích fotek - neb bylo vedro a dogoun trošku zpomalil... Dnešní výprava na rozhlednu na Císařském kameni byla "trošku" mlžná, výhledy neměly chybu...
Odpověď na příspěvek uživatele JanaJanaJanaJana z 23.06.2023, 13:26:29
ano - třeba taková vepřová packa umí psa dobře ucpat... I na kosti zvyklému dogounovi jsem ji sekerou sekala podélně napůl. Asi to nutné nebylo - ale raději opět platí míň než víc.
I proto v dotazu na výživu rostoucích štěňat zmiňuji víceméně stále kuřecí skelety. Protože při rychlosti růstu komerčního drůbežího masa jsou to kosti měkké, a je ve skeletu i hodně chrupavčitých částí. Není to ideální - ale když ten vápník je potřeba někde vzít... a není ho potřeba málo
myslím, že relativně malý pastevák (já vím, že to zní divně, ale jsou i větší, než briard) nebude mít růstové problémy. Obecně pastevci umí vyžít z mála a nejsou tak hákliví na chybky ve výživě, jako třeba ta doga...
Krmila jsem štěně kombinovaně - granule pro mamuty a k tomu skelety s mletou zeleninou. A to vše do jedné misky. Občas pro změnu nejakou svalovinu, kus jater - ale jinak opravdu skelety (nejčastěji "polévková směs" - občas v tom byly i krky, žaludky... i zbytky stehenních řízků byly přibaleny). Jinak klasická vylepšení typu - kydanec jogurtu, vajíčko... A v době extrémního růstu (Yoda nabíral 10 kilo za měsíc a to je děsně moc - a to jsem ho držela zkrátka) jsem přidávala vitamín C (pomalu vstřebávací).
Nyní už v misce ubyly granule a přibylo maso. Už to není jen chudý ořez, ale většinou celé kuře, odkrojky hovězího, nějaké ty žaludky a srdíčka v akci...
Pamlsky jsem nějak nepřepočítávala ... dostával kdeco (játrové sušenky, které vlastně doplňují i přísun vnitřností, sušené maso, piškoty, kousky sýra) ale s ohledem na kila štěněte to nebylo až tak moc velké procento krmné dávky.
Nejsem úzkostná - klidně i štěně dostane zbytky (speciálně nežravá vnoučata jsou skvělý zdroj pochutin). Čím víc různých věcí se štěně naučí žrát, tím menší jsou později problémy se zažíváním. Použijte zdravý selský rozum - nic se nesmí přehánět a míň je často lepší varianta. Nehrotit příliš doplňků... a hlavně koukat na to štěně. Aktivní, veselé, s pevnými bobky, nesmrdící... je v pohodě. Prošlapů byste si jistě všimla... pak to chce zpozornět...
Odpověď na příspěvek uživatele chvd z 22.06.2023, 12:13:47
čím byste dotoval potřebu vápníku pro rostoucí štěně mamuta?? Prostě mi další doga vyrostla převážně na syrových kuřecích skeletech - já vím, že babišovská kuřata nejsou značka ideál... ale pořád mi to přijde lepší, než nějaké granule či krmné masové směsi neznámého původu dotovat "syntetickým vápníkem"... Hospodářství nemám, domácí zdroje tudíž nejsou...
a hlavně - pokud má přítelkyně sen mít velkou kočku - a vy jí chcete udělat radost... zapojte ji do výběru. Já si neumím představit, že bych vysněné první dogátko dostala od manžela... Ne - nevyhodila bych ho se štěníkem 😉 ale ta radost výběru, hledání, společných diskuzí... patří k tomu těšení.
Zvířata se nemají darovat - je to společné rozhodnutí...
Odpověď na příspěvek uživatele Janča z 22.06.2023, 06:44:02
a proč nemají každá svou misku?? Je běžné, že každý pes má jiné množství, jinou značku, jiné doplňky. A je na vás, abyste ohlídala, že každá má hubu ve své misce a nežere dávku té druhé...
v zahraničí často kastrují štěňata (obou pohlaví) a mají radost, že zůstanou hraví, nekonfliktní, věčně štěněcí. Že to nejde dohromady třeba se solidní výchovou či dokonce výcvikem (hlavně u psů samců je to potíž), jim nevadí. Prostě mají doživotní děti... Ten pes nikdy nedospěje, nikdy se neukáže jeho osobnost... podle mě je to týrání, hlavně u velkých plemen, která dospívají pozdě.
Přišla tato móda i sem... a bohužel i řada veterinářů to odsouhlasí. O možné inkontinenci a jiných radostech se nemluví.
Nejsem fanatický odpůrce kastrací, znám hodně kastrovaných fen (bohužel ale i dvě silně inkontinentní), ale kastrace štěňat mi přijde opravdu ujetá.
Odpověď na příspěvek uživatele biaca z 21.06.2023, 17:49:24
kavalír sice byl šlechtěn jako malý lovecký pes... ale dávno tomu již. Známé kavalírky vychází doma s kočkou i kocourem... obecně platí, že když si štěně přinesete ve standardním věku kolem dvou až tří měsíců - nemívají pak psi s domácími kočičáky žádnou potíž. Možná vybraná plemena (teriéři, bullové...) můžou později problém mít, ale kavalír??
Pes není kočka - kastrace nutná rozhodně není. U psů k ní nevidím žádný důvod (jasně že zdravotní - prostata), u fenek někdo hodně zvažuje preventivní kastraci ze zdravotního hlediska (nádory, falešné březosti, záněty...) - ale prosím, kastrujte případně až dospělou fenku, ne štěně... Co se týče důvodů uhlídání, tak to snad nehrozí - asi nenecháte běhat bez dozoru háravou čubinu po ulicích... Nebojte, tak složité to s háravkama zase není...
Nemám vůbec chovatelské ambice - a kastrovaného jsem nikdy neměla ani fenu, ani psa...
Odpověď na příspěvek uživatele biaca z 21.06.2023, 16:37:06
jenže chcete štěně zdravé a se skvělou povahou - tj.od chovatelů, kteří to s plemenem myslí vážně (nadstandardní zdravotní testy, chovají na povahově k sobě ladících jedincích...)
A to nebude "chovatel", co neuchovní rodiče pro lenost (či je nestresuje výstavama, ale ani veterinářem) a nebude moc bádat nad vhodným spojením (neb rodokmen a jednotlivé linie ani studovat nebude). Takže můžete mít kliku (pravděpodobnost je mrcha) na skvělého jedince i z chovu bez PP, ale s větší pravděpodobností zdravé, veselé, nebázlivé kavalíře bude ze zavedených chovných stanic.
A nevěřte, že vám neprodají štěně i když dopředu nahlásíte, že výstavy rozhodně nebudou vaší prioritou. Většině chovatelů jde o tom, aby se jejich štěník měl dobře - prožil aktivní život. Já si dovezla drahé štěně ve zahraničí (z velmi známé chovné stanice) a předem byl chovatel informován, že hlavní dogákova role bude dělat "kamzíka jizerskohorského". Nynější dogák je také od chovatelky, která ráda vidí své odchovy na výstavách... A opět jsem netajila to, že se na výstavě možná potkáme - neb tam chodíme jednou za rok okukovat, kam chov spěje... Ale vystavovat nebudeme (to bych musela mít opravdu špičkové zvíře, abych se k tomu dokopala)
U kavalírů bych sahala po štěněti od starších rodičů (přeci jen srdeční vady tam jsou) a pokud starší mamina je ve formě... a jsou vidět její předchozí odchovy, je větší šance na zdravé štěně. A pak pohlídat povahu - veselí, usměvaví, aktivní rodiče mívají i skvělé potomky. Znám kavalírky - kamarádka má již třetí a čtvrtou v pořadí - všechny s PP, všechny skvělé, rozhodně žádní gaučáci. A všechny pořizované na mazla, ani na jedné výstavě nikdy nebyly...
Pokud se budete zajímat delší dobu, tak jistě vám prodají i štěně, které třeba (u kavalírů běžné) nemá správné rozložení barevných znaků... a tudíž nemá velké výstavní ambice. A jeho cena by mohla být příznivější. Ale to chce hledat, ptát se, zajímat se... být v kontaktu s těmi, jejichž chov se vám líbí
já si na tom webu přečetla, kde všude zkoušel najít cestu k výchově svého psa... a tak když mu konečně něco začalo fungovat a měl výsledky, tak asi získal pocit, že má jak pomoci ostatním a ukázat jim "jedinou možnou cestu"...
Někdy si u pubertálních psů říkám, že jsem měla nějaký ten cvičák využít... a pak si zase poslechnu nějaké ty zkušenosti z výcviků (teď vím o trpasličích špicech, kteří nesmí jíst nic mimo ruku s odměnou - a světe div se, trpí zažívacími problémy a když mají možnost žerou všechno i nestravitelné, co vidí)... a říkám si, že zůstanu jen u té základní rodinné rozcapené výchovy...
