Příspěvky uživatele

Tak jak píšete, vzala bych dceru majitelky, možná oslovila i někoho z obce,  PČR a šla do útulku. Pan by se nemohl vytáčet. 

Jako by jste mi to psala od srdce. Já bych nejraději velkého černého knírače. Můj muž ani slyšet. On totiž ten první ho naprosto nesnášel, žárlil a věčně měl potřebu před ním paničku chránit. Takže knírač by sice doma prošel, ale malý. 

Bambule se taky vleče, dva kroky za patami, táhne se jak smrad. Takže teď učíme rychlejší chůzí. Neflakat se, pořád nezastavoval (protože takhle nikam nikdy nedojdeme). Ona je velice chytrá a hned pochopila, že jestli chce dobrůtky tak musí ťapkat o maličko rychleji. 

Celý svůj život jsem prožila se psy.  Otec myslivec  - takže lovečtí psi. Ale také šílenec snažíc se zachránit každého pošahaného pablba. Třeba velšteriér kterého se původní majitel tak bál, že pes prožil dva roky zavřený ve sklepě. Jagoš který doma vládl všem a v jeho okolí nebyl nikdo koho by “neochutnal” atd. Jsem za to doteď vděčná, jako děcko jsem to moc nechápala, ale teď vidím ty zlomené a člověkem zklamané psí duše, které se otec snažil vrátit do normálního života. Můj vlastní pes přišel v mých 17-nacti letech, když už jsem bydlela sama. Nechtěný půlroční velký knírač, který do té doby znal jen malý betonový dvorek.  Hovádko velikosti irského vlkodava, povahou ovšem typický velký knírač. Pan pes, který by za mě položil život.  Bohužel nebylo nám spolu dáno příliš mnoho času. Odešel v sedmi letech, ale bylo to nejkrásnějších sedm let. Pořád na něj vzpomínám.

Aktualizace 

https://www.denik.cz/regiony/kutna-hora-psi-utulek-border-kolie-blue-tyrani-veterinarni-osetreni-smrt-2024.html 

😢https://kutnohorsky.denik.cz/zpravy_region/kutna-hora-psi-utulek-border-kolie-blue-tyrani-veterinarni-osetreni-2024070.html#dop_ab_variant=1326541&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box ;

U nás ( malé město na Moravě) je povinnost psa na vodítku. O košíku se ve vyhlášce nemluví. Vyhláška nerozlišuje velikost, rasu. Volný pohyb povolený na psím hřišti.  Většina lidí stejně chodí venčit do přilehlých polí, k přehradě apod. 

Hele kdybych měla psa krmit jen při nějakém výkonu tak Bambule chcípne hlady, páč její největší výkon je když na mě zamilovaně hledí. Vycházky ji baví jen když není hic, což jaksi v létě nejde zařídit. Sportovní typ není, spíš typ tichého stínu. Viděla jsem jeho video na fcb a za mě je pán těžký pošuk. 

Jako třeba Bambule snese od paničky mnohem víc než od doktora. Doktor ji pichá injekci, řve jako by ji páral zaživa tupým nožem. Dokonce se snaží ho rafnout. Vezmu to od něj. Píchám ji já a ona na mě hledí těma tmavýma kukadlama které jasně říkají “ miluji tě, věřím ti, dělej co chceš” a ani se nehne, nemrkne. Ona na mě teda tahle hledí skoro pořád. Ta její oddanost je neskutečná.

Já když vidím některé ty venčící fotky taky si říkám, proč nebydlíme tam nebo tam. Ale tady je taky krásně. Moravské Slovácko je úžasné a myslím, že lidi jsou tu ještě takový v pohodě a v normálu. 

Normálně žiju cca 35 km od hranic se Slovenskem a občas tu i my máme nějakého toho tuláka. Chalupu máme ale přímo u hranic (levá strana potoka Česko - pravá strana Slovensko) a medvědi tam bývají k vidění častěji. Jsou to Bílé Karpaty. Většinou se drží směr Javořina ale tento je mladý a malý tak možná hledá nové místo. Prý. No spíš než z medvěda mám obavy z těch převaděčů jsou to tlupy mladých chlapů cca 25 lidi. Nocují v lese. Převlečou se do značkového oblečení, pojí a věci nechají na místě( spacáky, bundy, staré oblečení).  Druhý den se nechají chytit. Nechtěla bych na ně narazit. V noci kolikrát sousedi viděli v lese zářit baterky. Je to rozhodně nepříjemné. 

Já měla už předevčírem pocit, že se v tom remízku pohybuje něco většího, ale rychle jsme přešli, protože zrovna o pole dál sklízeli vojtěšku. Takže se hodně prášilo a byl tam větší pohyb strojů i lidí. Celý tenhle víkend jsem nějak vyděšená, první po příjezdu na chalupu mi soused sdělil, že v okolí viděli mladého medvěda (ví že chodím venčit kolem čtvrté ráno - soused! ne ten medvěd), pak jsem při procházce narazila na stezku převaděčů. Podle souseda zase začínají ve velkém převádět. Při ranním venčení mě vyděsili turisti, kteří přespávali v autobusové zastávce a teď doma prasata. 

Já měla dnes zážitek… Jdu si takhle s Bambulí jako obvykle, když je horko polní cestou, která je z jedné strany lemovaná krásným remízkem. Je tam příjemný chladivý stín, no z druhé je mega narostlá kukuřice. Je fakt hrozně vysoká, můj manžel má dva metry a jisto jistě by se v ní lehce ztratil. Takže si takhle vykračujeme, kocháme se a najednou slyším podivný zvuk. Kouknu na psa cože to z ní leze za pazvuky. Jenže fíha, ono se to ozývá znovu i když hledím na psa, který rozhodně takové zvuky nevyluzuje. Třetí hlasité a naprosto zřetelné “chro chro" mě donutilo rychle gestem přivolat psa. Hodit si ji pod paží a ustupovat zpátky odkud jsme přišli. Při ústupu mi úplně proběhl hlavou příběh Alušky a chudáka Idorka. Teď tama určitě nějakou dobu nepůjdu a rozhodně se budu místům s kukuřicí vyhýbat. 

Asi bych to jenom sledovala. Může to být jen zvykem. Znám to u sebe, v práci klonim hlavu na jednu stranu. Nákladním ji k levému rameni. Je to zlozvyk, sama si neuvědomuji, že to dělám. 

Žádný dotazník, původně jsem volala na jinou fenku. Paní mi řekla, že včera večer byla adoptovaná tak jsem chtěla poděkovat a položit telefon. Paní mě zadržela, že pokud bych ji o sobě něco malého řekla tak se určitě “ nějak domluvíme”. Milý rozhovor o tom co všechno pro mě pes znamená. Naše priority a požadavky. Paní mi řekla, že na v útulku čtyři pejsky, kteří ještě nejsou v ofic nabídce a kteří by mohli být to co hledám. Poslala mi fotky a povídání o nich na WhatsApp. Láska k Bambuli zahořela hned při prvním pohledu. Doma jsem “ ukecala" syna a společně manžela ( on chtěl totiž krátkosrstého psa) a pak už se jenom čekalo. Přidávali nám ji 23.12.  Cestou jsme nabrali zpoždění, nikdo se ani slovem nezmínil, že na nás  čekají nebo že jedeme pozdě. Smlouvu jsem podepsala, ústně mi paní při předání řekla, že nejezdí nikoho kontrolovat, jen chtějí cca 2x do roka fotku jak se fence daří a podmínku toho, že kdyby se u nás cokoliv změnilo budu informovat  útulek. Toť vše. Jo a ještě nás ještě jednou dopodrobna informovala o jejím zdravotním stavu, povaze atd. 

Nejvíc mě na tom všem naštvalo, že jim prostě nejde o to psa umístit, ale pěkně na něm rýžovat. Protože jestliže mám zájemce, kterému se ani neobtěžuju odepsat a pes potom zůstává dál v zařízení tak si to jinak vysvětlit nedokážu.  Ano u Bambule se projevil diabetes, takže komplikace, ale i tak jsem ráda že ta první adopce nevyšla. Náš veterinář si dělá srandu, že mi byla osudem přidělena, proto čekala jenom na mě (to když jsem mu říkala jak ji doma dělám dýňové pyré, játrové sušenky, vstávam o půl čtvrté, aby v pět ráno každý den dostala  po vycházce a žrádlu inzulín, večer žere v 17 hodin přes to nejede vlak atd.). I když je pravdou, že v tom útulku ještě nebyla ani v nabídce. Takže tam dlouho nebyla.

Já na jeden takový dotazník odpověděla je to cca rok a půl zpátky. No na odpověď čekám doteď. A to si myslím, že jsme skoro ideální majitelé. Dítě odrostlé, aktivní panička, psa bereme všude sebou. Není problém odběhnout z práce psa vyvenčit nebo zkontrolovat. Ale i tak jsme jim nebyli dost dobří. Nejhorší na tom bylo, že náš vyhlédnutý pes v tom zařízení hnil ještě skoro rok.  My máme Bambuli z Čtyřlístku pro hafany. Jeden telefonický rozhovor, komunikace přes WhatsApp a bylo to. Žádné kecy a omáčka okolo. A to jsem původně poptávala úplně jiného pejska. 

Jasné, je lepší problémy řešit hned než je zbytečně odkládat. Naštěstí u nás se problém s ledvinami nepotvrdil. Jen člověk má pocit, že se proti němu spikl celý svět a že “ na posraného  i hajzlik spadne”. 

To je pořád něco, že? Když ráno nežere tak izulin nedám. Má ten 24 hodinový a když bych ji ho podala třeba v poledne tak příští den musím taky v poledne, což není úplně ideální, když jsme přes týden v práci. Takže ho nedostala vůbec. Poprvé od doby co má diagnostikovanou cukrovku. Naštěstí žrala i teď večer tak snad už je to na dobré cestě. A zhubla, za těch pět dní cca 300 g což je u pěti kilového psa docela šupa. 

S tím průjmem je to zvláštní. Člověk tak v podstatě ani nemá možnost vysledovat příčinu. O návštěvě veterin nebudu ani psát, protože je když začal doktor o tom, že by to mohli být ledviny v háji tak se mi udělalo úplně zle. 

Já to prostě zařekla, jak nám to náramně funguje…. Bych si nejraději dala jednu mezi uši. V sobotu ráno “poblión”.  Bambule poblitá. No děs. Dostala jsem do ní stříkačkou  3x Tasectan ( ten pro deti s probiotiky). Náš “ domácí” veterinář na dovolené. Naštěstí v neděli ráno hlásil příjezd, takže otevřel ordinaci. Bambule dostala sérii injekcí, léky na uklidnění žaludku. V pondělí ve městě sono břicha, to naštěstí vyšlo dobře, nic v žaludku ani ve střevech. Bambule sice už neblila, byla ale hodně skleslá , nechtěla se ani moc hýbat a ke všemu jsem ji nemohla rozežrat, což u diabetiků rozhodně není dobré. Taky v pondělí nedostala inzulín, protože prostě nesežrala skoro nic.  Takže všechno rozmixovat a krmit pěkně stříkačkou do tlamičky. Včera opět kontrola, sice už byla lepší, ale stále bez chuti ke žrádlu, takže další série injekci a prášku. Naštěstí dnes ráno se madam rozhodla, že už ji krmení stříkačkou fakt nebaví a slupla misku králíka s batáty. Vařené maso si prý můžu strčit tam kde slunce nesvítí, ona chce syrové, ale to řešit nebudu hlavně, že se jí vrátila chuť si nacpat břicho. Tak snad ji to vydrží a já si z toho vezmu ponaučení, že přespříliš optimismu se nevyplácí 🙈

Odkaz sem dávali už Zrzavci, ale vložím znovu. Případ je dva roky starý. Doporučuji přečíst si pod fotkou popis v jakém zvířata přijímal útulek.