My si ráno dali zase vycházku podél řeky. Je tam po šesté ráno takový klid a ticho, nikde žádný lidi. To mám ráda. 🙂 Teď odpoledne máme domluvené společné venčení se známou, co má kříženku papillona. Jsem zvědavá. Posledně na mladýho akorát ječela. 🙈
No já čuměla jak puk. On je totiž jinak, jak čertík z krabičky a na pérkách. A tohodle prcka je celkem opatrnej. A malej je teda kurážnej. Vůbec mu nevadí, že kámoš je tak pětkrát větší.
Ať ho jen nepomlouvám. Máme nového kámoše. Bišoní (asi) mimino. A on vám je na něj tak něžnej, až ho nepoznávám. 😊
Já jsem zvědavá, jestli to naše zvíře někdy dospěje do stavu “pět kiláčků” stačí. 😀 Dneska ráno po sedmi se pak ještě honil s kongem, až jsem zavelela, že já chci odpočívat, tak se bude odpočívat a odešla do vedlejší místnosti a to teda konečně zaparkoval do kouta pod lavicí, že teda jo no. A teď se chystám na odpolední aspoň tři. 😀
Dnes jsme ráno operativně měnili trasu. Jak se ochladilo, tak mladý pán přepnul do módu “tasmánský čert na speedu” (navíc madam vlková hárá, takže mu chybí kámoška a semipravidelné hry na zabíjenou) a nová neochozená trasa ho přiměla zase trochu zapnout mozek a ubrat na pubertálních výlevech. U řeky byl boží klid až na jednoho osamělého běžce, skoro podzimní atmosféra a myslím, že nakonec jsme si těch 7 kiláčků oba užili, i když ze začátku to vypadalo na totální katastrofu s rozcabeným pubošem.
Včera večer jsme si dali docela dlouhou procházku a i když je mi jasný, že si to mladej vybere jindy, tak ho musím pochválit. Už jsme se vraceli a před panelákem na lavičce seděla paní s jakojorkem. Jakojork na nás začal ječet už z dálky jak pes pekelnej a byl k neutišení. A mladý pán, který obvykle když vidí libovolného psa, tak začne nadšen tancovat a vůbec dělat věci, protože každej je přece kámoš a on je ještě pubertální trdlo, ho krásně v klidu minul na povoleným vodítku. Jenom se na něj ohlédl s mírně povzneseným výrazem, jakoby říkal “a ty na mě řveš proč?”. Byl to přesně ten vzácný záblesk, kdy jsem měla pocit, že z něj jednou přece jen možná vyroste rozumnej tvor a nebude to pubertální jeliman napořád. 🙂
Nám se dneska podařilo nechtíc vyděsit flatí mimino. Šli jsme ven už před šestou, protože velký kluci měli ráno doktora. Jdu, mladej jako všude v zástavbě na vodítku, dojdem k rohu ulice, za rohem cizí ženská a černá hopsající čmouha. To moje pubertální jelito se jich leklo tak, že spustilo řev jak pes pekelnej, až se chudák flátě taky leklo a začalo prchat vdál. Naštěstí se nechalo odlovit. No rudá jsem byla až na zadku a kajícně se omlouvala, že mám takový pako. Každopádně zase z vostudy kabát.
Ale pak si napravil reputaci na vyhlídce, kde docela pěkně spolupracoval při té troše ranního cvičení.
Jo to mi říkala kamarádka, když byl mladý pán úplný mimino, že její známý se takhle otrávilo štěně. A pak se mi tu místní pejskaři diví, že psa pořád vodím aspoň na dlouhý šňůře. Ale už jsem taky volala při venčení policajty, že se na cestě válí sáčky s podezřelým obsahem. A na vyhlídce se po večerech slejzá omladina a chlastá, marijánu tam je taky kolikrát cejtit… Teď se tu zase otrávila boxerka. To radši ať chodí na šňůře (navíc je furt pubertální pako, který opustil mozek) nežaby někd v křoví sežral bůhvíco.
My se po týdnu vrátili z vody. Mladý pán se osvědčil jako pohodový lodní pes. A teď asi bude tak tři dny vyspávat a zpracovávat zážitky. 🙂
Já ho chápu. Taky nemám ráda, když je někde hodně lidí. Do zoo v létě vůbec nechodíme. Na Sněžku se asi už nikdy nepodívám. Na vodu už roky nejezdíme na Vltavu… A mám pocit, že je to rok od roku horší a horší. Jistě je fajn, že chtějí lidi trávit čas venku, ale pak se polovina z nich chová jako hovádi a jsem z toho akorát otrávená. Z cyklistů na cestách, kam je kolům vjezd zakázán (v Krkonoších a na Šumavě běžný úkaz) a podobně…
Já si ráno přivstala, protože děti měly mít doktora, tak abychom těch obvyklých pět kiláčků stihli obejít včas. Bylo skvělý, jak byl všude klid, na trávě na vyhlídce se ještě držela rosa a bylo takové příjemné ranní růžovo. I mladý pán byl vcelku soustředěný a dokonce zvládl nevystřelit za hrdličkama.
Včera jsem ho chtěla vzít socializovat mezi lidi do občerstvovacího zařízení, ale plán se střetl s realitou. Totiž s pubertálním jelítkem. Takže jsme odešli, trochu pochodili a pocvičili ve Stromovce a zkusili to znovu. Vydržel relativně v klidu (sedět a mlčet) přesně tu cca čtvrt hodinu než jsem dojedla, tak jsme to pak ještě vzaly s kamarádkou na tramvaj procházkou přes Stromovku. Aspoň v tramvaji byl cestou tam i zpět za vzorňáka.
Mladej pán je ještě strašnej janek. Každej pes je pro něj kámoš, s každým by si hrál. Ale on samozřejmě každej není na mladýho jelimana zvědavej. Takže šňůra to jistí. Snažím se pracovat na tom, aby když jdeme tak jdeme a netancoval a nedělal koniny, protože “jé támhle je pes, chci se kámošit”, ale furt je to prdlý děcko a je hrozně vidět, jak je to pro něj těžký. Snad to jednou proteče. Starouš o psy nestál. Už jako mlaďoch se tvářil, jak mu nikdo nestojí ani za pohled. U toho bych si mohla být jistá, že psa mine maximálně loupne okem. Ale stejně jsem ho radši vždycky přivolala a připla na vodítko, když jsme někoho potkali.
Jinak jednoho našeho psího kámoše pokousala čuba asi mix bulla. No tak dneska jsme ji potkali v parku. Chlap ji vláčel za obojek, aby mu zase nevylítla na psy. Že prej vytratili vodítko. To asi vážně nepochopím. Mít startovacího psa, tak ho z vodítka nepustím.
Jo to je. Je teda fakt, že jsou lidi, kterým se prostě vyhýbám, protože mi není sympatický majitel. Nicméně mladej má tak patnáct kilo, je přatelskej a máme problém potkat někoho, kdo by měl zájem o kontakt natož o hru. To se nám poštěst fak zřídka. Lidi s menším psy se nám vyhýbají už z dálky. Asi, že černe a jak je chlupatej vypadá větší.
My měli původně jet na Šumavu, ale muži se něco vykydlilo v práci, tak jsme alespoň zajeli za tchyní a švagrovou. Mají statek. Ovce a kozy už zrušily, ale pořád mají husy, slepice, osla a koně. Pro mladého pána to bylo první blízké setkání s hospodářskými zvířaty. Byl z toho celej paf. Každopádně to byl fajn den. Psisko se seznámilo s dalšími novými elementy, děti se svezly na koni a nakonec po asi osmi letech jsem si na koně sedla i já. Bylo zajímavý, že tělo si to pamatovalo, i když je po dětech rozpadlý na součástky. Při večerním venčení mě asi budou pěkně bolet nohy. 😀
Já to ani nebudu rozklikávat. Titulek stačí. A ano přesně, proto (sousedům ukradli čtyřměsíční müsterlandku, když ji pustili na deset minut vyčůrat) nenechávám mladýho na zahradě bez dozoru.
Jako po včerejším “incidentu”, kdy mě chlapík přesvědčoval, že mám mladýho pustit si pohrát a já odmítla s tím, že vážně pubertálního jelimana nepustím, když xy zrovna hárá a týpek na to, že však to je příroda a byly by krásný štěňátka, se nedivím asi ničemu. Že je mladej ještě děcko nebo že dotyčná čuba je váhově i velikostně poloviční? Lidi prostě nemyslí.
Jojo. “Když ona se k nám tak měla”. Když si vzpomenu, jak jsme se byli podívat na mladýho, tak se k nám měly samozřejmě všechny piraňky nejen mladý pán. A když jsem poznamenala, že mi to z jejího líčení přijde jako ukázková množka, tak ne. Tak jsou jen alternativní. Příští týden chce zkusit zase společné venčení. Jsem zvědavá, jestli čuba konečně něco ujde nebo bude zase celou dobu na mladýho ječet z tašky. 🙈
Starouška jsem na stopce vodila asi dva roky. A pak to na jednou šlo s ním jít mimo zástavbu na volno a i když jezevčík, tak se držel na pět deset metrů a byl z něj dobrý doprovodný pes na výlety.
Jo když mi známá říkala, že za křižovatku dala polovinu toho, co já za psa s pp, tak jsem šla do kolen. Čuba nebyla ani čipovaná, kdoví jestli očkovaná a odčervená a z podmínek, že nechápu, že si ji vzali. Čip k ní dostali bokem. Totální uzlík nervů. No je jí sedm maximálně osm měsíců a už mi psala, že má asi epinu.