Vlněný věci miluju. Na sebe i na děti. Žádný jiný funkční materiál nemá tak dokonalé vlastnosti. Ono to hřeje i mokrý. Blbý je, že koberce žerou vlněný ponožky. Budu muset zase před chladnou sezónou nový fusky dopořídit. Praní, je trochu voser, ale naše pračka naštěstí vlnu umí. Ale když mi nejmladší potomek těsně před odjezdem na hory přenastavil program v průběhu praní a úspěšně zdrcnul kompletní výbavu pro všechny tři potomky, to mě málem vomejvali.
Jenže třeba u nás jsou ty cesty skutečně společné pro pěší i cyklisty. Takže by měli jezdit tak, aby pěší neohrožovali.
A cyklostezky všude. Mívala jsem oblíbenou polňačku za Cholupicema směrem na Točnou. Chodili jsme tam se starouškem. No teď je z polňačky asfaltová nudle pro cyklisty.
Držím všechny dostupné palce, ať už máte klid.
Mně popravdě moc ne. Ono stačí, co občas vypadne z místní parkový “elity”. Ty lidi jsou třeba ve věku mých rodičů, psy mají celý život, ale ty moudra co z nich padají… Ne že všech. Ale většina je pořád zamrzlá v době, kdy se razilo “každá fena musí mít aspoň jednou štěňata”.
Bože, vždyť je sama ještě štěně. 🤦♀️
My jsme dneska ráno, zase vyrazil k řece. Akorát na to, že jsme šli lehce po šesté, bylo mraky cyklistů. Ono by to nevadilo, kdyby prakticky každý neměl potřebu nás předjíždět v plné rychlosti a tak těsně, že nás div neporazil - na úzké cestě, kde není ani kam uhnout (navíc když se blíží ze zadu, nejsou slyšet). Jinak to bylo fajn. Po cachtačce se mladý pán solidně vyválel. 😅
Parádní fotky.
Ráno jsme měli docela štěstí na sociální interakce. Potkali jsme ke hře svolnou retrívřici. Bylo fajn po dlouhé době potkat hracího kámoše srovnatelné nebo větší velikosti. Přes léto jsem měla pocit, že všichni střední a velcí psi někam zmizeli a s těmi menšími mám buď strach já, aby se mladej moc nerozjel a třeba je v zápalu hry blbě nepřišlápl nebo se bojí oni nás nebo se nás bojí jejich lidi protože černej pes asi…
Tak společné venčení nakonec dopadlo docela dobře. Slečna na mladého pána neječela jako minule. Chodit se jí teda moc nechtělo a spiš se nesla, ale ona není zvyklá na dlouhý chození. Ke konci i zvládla s obezřetným odstupem ťapat vedle nás. Kámoška na hraní to tedy asi nikdy nebude, časem by ty společný procházky třeba mohly klapat.
My si ráno dali zase vycházku podél řeky. Je tam po šesté ráno takový klid a ticho, nikde žádný lidi. To mám ráda. 🙂 Teď odpoledne máme domluvené společné venčení se známou, co má kříženku papillona. Jsem zvědavá. Posledně na mladýho akorát ječela. 🙈
No já čuměla jak puk. On je totiž jinak, jak čertík z krabičky a na pérkách. A tohodle prcka je celkem opatrnej. A malej je teda kurážnej. Vůbec mu nevadí, že kámoš je tak pětkrát větší.
Ať ho jen nepomlouvám. Máme nového kámoše. Bišoní (asi) mimino. A on vám je na něj tak něžnej, až ho nepoznávám. 😊
Já jsem zvědavá, jestli to naše zvíře někdy dospěje do stavu “pět kiláčků” stačí. 😀 Dneska ráno po sedmi se pak ještě honil s kongem, až jsem zavelela, že já chci odpočívat, tak se bude odpočívat a odešla do vedlejší místnosti a to teda konečně zaparkoval do kouta pod lavicí, že teda jo no. A teď se chystám na odpolední aspoň tři. 😀
Dnes jsme ráno operativně měnili trasu. Jak se ochladilo, tak mladý pán přepnul do módu “tasmánský čert na speedu” (navíc madam vlková hárá, takže mu chybí kámoška a semipravidelné hry na zabíjenou) a nová neochozená trasa ho přiměla zase trochu zapnout mozek a ubrat na pubertálních výlevech. U řeky byl boží klid až na jednoho osamělého běžce, skoro podzimní atmosféra a myslím, že nakonec jsme si těch 7 kiláčků oba užili, i když ze začátku to vypadalo na totální katastrofu s rozcabeným pubošem.
Včera večer jsme si dali docela dlouhou procházku a i když je mi jasný, že si to mladej vybere jindy, tak ho musím pochválit. Už jsme se vraceli a před panelákem na lavičce seděla paní s jakojorkem. Jakojork na nás začal ječet už z dálky jak pes pekelnej a byl k neutišení. A mladý pán, který obvykle když vidí libovolného psa, tak začne nadšen tancovat a vůbec dělat věci, protože každej je přece kámoš a on je ještě pubertální trdlo, ho krásně v klidu minul na povoleným vodítku. Jenom se na něj ohlédl s mírně povzneseným výrazem, jakoby říkal “a ty na mě řveš proč?”. Byl to přesně ten vzácný záblesk, kdy jsem měla pocit, že z něj jednou přece jen možná vyroste rozumnej tvor a nebude to pubertální jeliman napořád. 🙂
Nám se dneska podařilo nechtíc vyděsit flatí mimino. Šli jsme ven už před šestou, protože velký kluci měli ráno doktora. Jdu, mladej jako všude v zástavbě na vodítku, dojdem k rohu ulice, za rohem cizí ženská a černá hopsající čmouha. To moje pubertální jelito se jich leklo tak, že spustilo řev jak pes pekelnej, až se chudák flátě taky leklo a začalo prchat vdál. Naštěstí se nechalo odlovit. No rudá jsem byla až na zadku a kajícně se omlouvala, že mám takový pako. Každopádně zase z vostudy kabát.
Ale pak si napravil reputaci na vyhlídce, kde docela pěkně spolupracoval při té troše ranního cvičení.
Jo to mi říkala kamarádka, když byl mladý pán úplný mimino, že její známý se takhle otrávilo štěně. A pak se mi tu místní pejskaři diví, že psa pořád vodím aspoň na dlouhý šňůře. Ale už jsem taky volala při venčení policajty, že se na cestě válí sáčky s podezřelým obsahem. A na vyhlídce se po večerech slejzá omladina a chlastá, marijánu tam je taky kolikrát cejtit… Teď se tu zase otrávila boxerka. To radši ať chodí na šňůře (navíc je furt pubertální pako, který opustil mozek) nežaby někd v křoví sežral bůhvíco.
My se po týdnu vrátili z vody. Mladý pán se osvědčil jako pohodový lodní pes. A teď asi bude tak tři dny vyspávat a zpracovávat zážitky. 🙂
Já ho chápu. Taky nemám ráda, když je někde hodně lidí. Do zoo v létě vůbec nechodíme. Na Sněžku se asi už nikdy nepodívám. Na vodu už roky nejezdíme na Vltavu… A mám pocit, že je to rok od roku horší a horší. Jistě je fajn, že chtějí lidi trávit čas venku, ale pak se polovina z nich chová jako hovádi a jsem z toho akorát otrávená. Z cyklistů na cestách, kam je kolům vjezd zakázán (v Krkonoších a na Šumavě běžný úkaz) a podobně…