To je totiž jako ten fór: “Víte, co je to mateřská láska? To je to, co matka cítí, když děti konečně usnou” 😄
Co si občas říkám, radši nebudu psát, abych to nezakřikla. Tři kluci. Ty blbý nápady se jim v hlavě jen líhnou. Moooc se těším až vlezou do puberty. 🤣
Včera ráno jsme si udělali vycházku k řece. Na koupačku bylo teda krapet chladno, ale aspoň po bříško tam vlezl. Já pro fotku do půli stehen. Domů jsme se svezli pár stanic tramvají a autobusem. Nechtělo se mi do kopce po svých a mladýmu to taky neuškodilo zopáknoutsi zaklad slušného chování psa městského. Tentokrát byl za pana úžasňáka. Odpoledne si pohráli s madam Vlkovou na zahradě a večer jsme vyrazili už jen na kočkách a čuchací procházku na vyhlídku.
Achjo. To je mizerie. Držím palce, ať se podaří to podchytit. 🍀
Myslím, že to bude ono, i když sousedka říkala italský vodní pes. Nevím, jak jinde, ale tady se s nimi roztrhl pytel.
Mně zatím všichni přišli v pohodě, ale zase je fakt vetšinou jen míjíme. Jednu čubinu máme v ulici a ta je ještě půlroční trdýlko, ale šikovná, kontaktní, i když trochu jemnější.
Ale jako ať mladýho jen nepomlouvám vzali jsme ho teď večer s mužem, že zkusíme jenom se rozběhnout a zastavit s druhým člověkem jako povzbuzovačem, aby pochopil, že na tomhle postroji má běžet dopředu a táhnout, a ono to fungovalo. Takže to zařadíme jako pravidelnou aktivitu, aby si to zažil. 🙂
Nožičky jo, ale o tom mozku bych pochybovala. Do toho panička, co dlouhej postroj nasazovala prvně, takže se do tý spousty popruhů zvládla spolehlivě zamotat. 😀
Já myslela, že mě z něj klepne. On už se obvykle chová dost kultivovaně. No a dojeli jsme k areálu cvičáku, kde byl stánek a mladej hned po vystoupení z auta přepnul do módu nervní jeliman. Tahal a štěkal jak mimoň a absolutně nevnímal. Jsem měla pocit, jak kdyby mi sice prdlý, ale už celkem kultivovaný trdýlko, někdo vyměnil za tarzana z pralesa, co vidí lidi, trávu a dodávku poprvé v životě. Jestli moc pachů, těžko říct. 🙈
U nás je teď obrovský boom italských vodních psů. V životě jsem je neviděla. Maximálně v atlasu a teď jich tu potkávám aspoň pět. Jinak klasika retrívři, jorci a jako jorci, různí bullové, pudloidi, rasloidi.
Já teď zrovna někde četla, že ostatní psi to bordeří plížení často vyhodnocují jako přípravu k útoku. Což dává smysl. Upřenej pohled a napjatý pohyby.
Ten můj mamlas je zase nepoučitelnej sluníčkovej optimista bez pudu sebezáchovy, až to bolí. Míjíme psa, ten na nás řve jak satanáš, a mladej je schopnej se rozvlnit a nasadit výraz “jéé pejsééék, budeme si hrááát budeme kámoši”. Vodítko je pro jeho vlastní bezpečí.
Jako já bych to, že člověk vodí psa, kterej není stoprocentní (z libovolného důvodu) na vodítku, nebrala nutně jako negativum. Mladý pán taky ještě přivolání stopro rozhodně nemá, byť zlepšení oproti třeba zimě pozoruju. Tak vodítko nebo stopovačka a fakt to neberu jako ostudu. Je ještě mladej janek, navíc extrémně přátelskej a kontaktní a než řešit, že to bude desetkrát ok a po jedenáctý vypne mozek a nedejbože se něco stane (vletí do silnice nebo se rozhodne někoho nevyžádaně ochumlat), radši tomu budu předcházet. Při venčení už mi obvykle psy na ulici v klidu míjí a mám dojem, že mam vlastně už docela dost pohodový zvíře, ale jeli jsme dneska na zkoušení postroje a úplně přepnul, mozek odpochodoval a soustředění a spolupráce úplně v čudu a já bych nejradši lezla kanálem, jakou jsme měli ostudu. Mnohem větší problém vidím v nevycválaných nebo nedejbože agresivních psech, které majitel pouští na volno a neřeší. Třikrát nás takhle napadl NO, majitel sebereflexe nula a to je problém. Kdyby chodil na vodítku s náhubkem, tak ať si řve jak na lesy, ale vyhnuli bychom se a k incidentu by nedošlo.
Tedy už to skoro vypadalo, že odejdeme z prázdnou, nic pořádně nesedělo, navíc mladý pán dělal děsnou drama-queen, ale nakonec přece jen máme postroj. Poslední možnost sedla, dostali jsme tip, jak případně upravit, kdyby mu vadil u ocasu, tak dobrý. 🥳
Bobeš. Ať krásně roste a prospívá a spoustu ožužlaných papučí a vybuchlých plyšáků přeju. 🍀
Myslím, že ne. Ona tvrdí, že nejhezčí pes byl náš starouš jozefčík a jinej už tak hezkej nebude. Myslím, že je to i věkem.
Pomeraniany tu občas dva potkávám a z tý srsti by mi asi švihlo. Lapiňa je chlupatá koule, musí se česat, ale je to funkční chlupatá koule, ze který většina bordelu opadá, v dešti prakticky nepromokne. Teda je mokrej svrchu. Ale sáhnu dovniř pod krycí srst a tam sucho. Ti pomíci jsou proti němu takoví nadýchaní, načechraní jak plyšáci, ale přijde mi, že té svrchní vrstvě už chybí funkčnost. Na pohled jako by jí chyběla ta impregnace, co má mladý pán.
Teda dneska to stálo za starou belu. I když jsme byli běhat včera, šli jsme i dneska, protože zítra mi to ráno hlásilo déšť a nechci mít bláto za krkem. Jenže mladej pan byl duchem mimo, úplně roztěkanej, uřvanej jak lodní siréna, takže jsem ho musela hodně korigovat a nestačila jsem z dechem. Zítra máme zarezervovanou konzultaci v mushgo kvůli postroji, tak si pak možná uděláme nějaký výlet.
To je akorát. Mladej pán je teda drobnější 18,5 - 19 kilo, ale třeba ještě zmohutní/nasvalí. Nezakopávám o něj jako o jezevčíka (těch 6,5 kila bylo fakt málo a on se ještě pod ty nohy snad programově pletl), v pohodě ho poponesu v náručí/zvednu na stůl/do vany a nebojím se o něj venku, že mi ho nějakej halamák zašlápne. Ale chápu, že člověku, co je zvyklý mít rozvážné psy 50+ kg je lapina pocitově malá (hyper)aktivní ukecaná chlupatá koule. 😀 Je to o tom jaký má člověk měřítko. Naopak moje babi nemůže překousnout, že jsme si nepořídili nic maličkýho a roztomilýho. Při tom on je maličkej a roztomilej. 😀
Je pravda, že jsem asi “snob” v tom, že tvrdím, že nejsem tak bohatá, abych kupovala levné věci a opravdu si u většiny věcí dělám průzkum, aby odpovídaly mým požadavkům a ideálně jsem mohla ověřit, že to má ty vlastnosti jaké vyžaduju. Takže pro mě je úvaha chci jezevčíka, ale za pp si nepřiplatím, na úrovni chci třeba konkretní hračku/pomůcku pro děti, ale nekoupím je u prověřeného (ideálně českého nebo evropského) výrobce, ale koupím je na Temu, i když mi nikdo nezaručí, že neobsahují něco zdravotně závadného a nejspíš je vyráběly zotročený děti za bůhvíjakejch podmínek. U obojího vidím to, že člověk nemá jistotu, co kupuje, a jednak je tam i ten morální problém (dětská prakticky otrocká práce, fena, co má dvakrát ročně vrhy protože prachy).
Já třeba měla při výběru požadavky především na povahu. Se třema dětma, člověk chce něco nekonfliktního k lidem i psům. Požadavky na vzhled byly spíš z ranku “ani malej ani velkej, žádný extra tělesný anomálie, ale funkční tělo, hlavně ne krátkej čumák, spíš nechci hlaďáka, protože ty jehlučky jsou pak všude, a stříhací a nebo kudrnatou srst vyžadující návštěvy salónu, protože stříhání se učit nehodlám”. A útulkáče s neznámou minulostí jsem nakonec taky zavrhla, že ne. A kamarádka má kamarádku se třema lapinkama a ty moje požadavky splňovaly, takže po osobním setkání to bylo jasný.
Ale pokud chce člověk určité plemeno, tak by měl počítat s tím, že ho také adekvátně zaplatí. Když někdo chce ajfouna, taky ho taky zaplatí a nekoupí si padělek z tržnice, protože by pravděpodobně neměl ty vlastnosti, kvůli kterým toho ajfouna chce. A to to jabko je za rok za dva zralý do křemíkovýho nebe. A u parťáka na dvanáct třináct let je najednou člověku za těžko ty peníze za to, že má jistotu, že kupuje skutečně jezevčíka/pudla/etc. a ne “padělek” dát? Zvlášť když ta pořizovací cena je zlomek toho, co za něj člověk v průběhu života zaplatí?
Já přesně kvůli koncentraci blbounů nejapných s přístupem “vypustím psa a děj se vůle” v místní komunitě prostě k cizím vůbec nechodím a neseznamuju. A jsem kvůli tomu samozřejmě za divnou. Ale zkrátka nestojím o konflikty nebo aby si kdokoliv na mladým pánovi dokazoval, že má většího pinďoura. Vadí mi i takoví, co mají třeba dva tři psy a nechají je k nám vyběhnout a vyřvávat, i když na kontakt nedojde. V baráku máme další dva psy, se kterými se vyblbne na zahradě, a pár ověřených kámošů/ek a to si myslím na mezipsí vyžití vystačí. Nemusíme kamošit s každým.