Příspěvky uživatele

Myslím, že ne. Ona tvrdí, že nejhezčí pes byl náš starouš jozefčík a jinej už tak hezkej nebude. Myslím, že je to i věkem.

Pomeraniany tu občas dva potkávám a z tý srsti by mi asi švihlo. Lapiňa je chlupatá koule, musí se česat, ale je to funkční chlupatá koule, ze který většina bordelu opadá, v dešti prakticky nepromokne. Teda je mokrej svrchu. Ale sáhnu dovniř pod krycí srst a tam sucho. Ti pomíci jsou proti němu takoví nadýchaní, načechraní jak plyšáci, ale přijde mi, že té svrchní vrstvě už chybí funkčnost. Na pohled jako by jí chyběla ta impregnace, co má mladý pán.

Teda dneska to stálo za starou belu. I když jsme byli běhat včera, šli jsme i dneska, protože zítra mi to ráno hlásilo déšť a nechci mít bláto za krkem. Jenže  mladej pan byl duchem mimo, úplně roztěkanej, uřvanej jak lodní siréna, takže jsem ho musela hodně korigovat a nestačila jsem z dechem. Zítra máme zarezervovanou konzultaci v mushgo kvůli postroji, tak si pak možná uděláme nějaký výlet. 

To je akorát. Mladej pán je teda drobnější 18,5 - 19 kilo, ale třeba ještě zmohutní/nasvalí. Nezakopávám o něj jako o jezevčíka (těch 6,5 kila bylo fakt málo a on se ještě pod ty nohy snad programově pletl), v pohodě ho poponesu v náručí/zvednu na stůl/do vany a nebojím se o něj venku, že mi ho nějakej halamák zašlápne. Ale chápu, že člověku, co je zvyklý mít rozvážné psy 50+ kg je lapina pocitově malá (hyper)aktivní ukecaná chlupatá koule. 😀 Je to o tom jaký má člověk měřítko. Naopak moje babi nemůže překousnout, že jsme si nepořídili nic maličkýho a roztomilýho. Při tom on je maličkej a roztomilej. 😀

Je pravda, že jsem asi “snob” v tom, že tvrdím, že nejsem tak bohatá, abych kupovala levné věci a opravdu si u většiny věcí dělám průzkum, aby odpovídaly mým požadavkům a ideálně jsem mohla ověřit,  že to má ty vlastnosti jaké vyžaduju. Takže pro mě je úvaha chci jezevčíka, ale za pp si nepřiplatím, na úrovni chci třeba konkretní hračku/pomůcku pro děti, ale nekoupím je u prověřeného (ideálně českého nebo evropského) výrobce, ale koupím je na Temu, i když mi nikdo nezaručí, že neobsahují něco zdravotně závadného a nejspíš je vyráběly zotročený děti za bůhvíjakejch podmínek. U obojího vidím to, že člověk nemá jistotu, co kupuje, a jednak je tam i ten morální problém (dětská prakticky otrocká práce, fena, co má dvakrát ročně vrhy protože prachy).

Já třeba měla při výběru požadavky především na povahu. Se třema dětma, člověk chce něco nekonfliktního k lidem i psům. Požadavky na vzhled byly spíš z ranku “ani malej ani velkej, žádný extra tělesný anomálie, ale funkční tělo, hlavně ne krátkej čumák, spíš nechci hlaďáka, protože ty jehlučky jsou pak všude, a stříhací a nebo kudrnatou srst vyžadující návštěvy salónu, protože stříhání se učit nehodlám”. A útulkáče s neznámou minulostí jsem nakonec taky zavrhla, že ne. A kamarádka má kamarádku se třema lapinkama a ty moje požadavky splňovaly, takže po osobním setkání to bylo jasný. 

Ale pokud chce člověk určité plemeno, tak by měl počítat s tím, že ho také adekvátně zaplatí. Když někdo chce ajfouna, taky ho taky zaplatí a nekoupí si padělek z tržnice, protože by pravděpodobně neměl ty vlastnosti, kvůli kterým toho ajfouna chce. A to to jabko je za rok za dva zralý do křemíkovýho nebe. A u parťáka na dvanáct třináct let je najednou člověku za těžko ty peníze za to, že má jistotu, že kupuje skutečně jezevčíka/pudla/etc. a ne “padělek” dát? Zvlášť když ta pořizovací cena je zlomek toho, co za něj člověk v průběhu života zaplatí? 

Já přesně kvůli koncentraci blbounů nejapných s přístupem “vypustím psa a děj se vůle” v místní komunitě prostě k cizím vůbec nechodím a neseznamuju. A jsem kvůli tomu samozřejmě za divnou. Ale zkrátka nestojím o konflikty nebo aby si kdokoliv na mladým pánovi dokazoval, že má většího pinďoura. Vadí mi i takoví, co mají třeba dva tři psy a nechají je k nám vyběhnout a vyřvávat, i když na kontakt nedojde. V baráku máme další dva psy,  se kterými se vyblbne na zahradě, a pár ověřených kámošů/ek a to si myslím na mezipsí vyžití vystačí. Nemusíme kamošit s každým. 

Ježíš takovýhle jsou nejlepší. Hned za experty “vy ho chudáka ani nepustíte pohrát” v parku hned u hlavní silnice. 

A ranní poběžecká dokumentace. Předevčírem se mu neběželo dobře, bylo dost dusno, ale dneska už i šel občas i docela hezky z pozice vzorňák u nohy dopředu. Trochu jsem slavila ze svých cílů, dokud nepořeším to, že evidentně každou nohou “zabírám” jinak, ale aspoň ten kilometr jsme oběhli. A teď večer byla krásná duha. 

Včera po koupeli fotku nemám, tak tady dnešní po druhém kole intenzivního vyčesávání toho, co včera nepustilo. Mohla bych z tý podsady mít druhýho psa. 😀  Časem třeba nasbírám dost na spředení na rukavice nebo na ponožky. 

A já bych, prosím, lidi na spektru nebo ADHD vážně neoznačovala jako divnolidi. Dík. Dost často jsou to lidi velmi inteligentní a kreativní. Autista nemusi být jen zaostalej chlapeček, co si v koutě točí talířem,  a ADHD není jen o tom, že člověk poskakuje jak čertík z krabičky, ale obojí může taky být třeba ta tichá holka, co si četla pod lavicí, protože od útlého věku se učí maskovat. Mozek zkrátka jede jinak. A byli tu takoví lidé vždycky. Ostatně už jsou i výzkumy, že pro komunity lovců a sběračů mohlo být jiný typ fungování mozku u části populace výhodné a proto se neurodivergence v populaci udržela.  Takovej Da Vinci musel být jasnej a učíme se o něm do teď. Spousta vědců a vynálezců byli a jsou zcela určitě neurodivergenti. Akorát dnešní svět je pro jinak fungující mozek dost nepřátelskej. Moc vjemů, snadné přehlcení informacemi a vším. Jenom za cestu MHD treba do práce člověk potká tolik lidí, kolik před sto lety nepotkal za celý týden nebo i za měsíc. 

Tohle je ale zase zkreslení. Za socializmu se sice rodilo kolem osmnácti/dvaceti, ale před tím to zase tak běžný nebylo a ženy (z nižších vrstev, ne těch horních deset tisic, ty se vdávaly dřív) se běžně vdávaly a měly děti 25+ protože si nejdřív musely vydělat na živobytí a byly třeba ve službě. Jasně bylo min prvorodiček kolem 40, protože nastupovala dřív menopauza. I později přicházela menstruace (klidně až okolo šestnácti osmnácti let). Tady hraje roli výživa a možná i další faktory. Každopádně “jiní” tu byli vždycky. Stačí se podívat na významné vynálezce, objevitele, vojevůdce,… tam by si psycholog na diagnostice smlsnul. Neurodivergence jsou dedičné a dneska je předpoklad, že jiné fungování mozku nekterych jedinců bylo pro přežití společnosti výhodné. Navíc ještě naše babičky měly za den mnohonásobně méně vjemů ke zpracování než dnes. Přetížený neurodivergentní mozek hůř zvládá kompenzovat a maskovat. 

Další věc je, že se zlepšuje diagnostika. Dřív když dítě ve třech letech nemluvilo  řeklo se, že je pomalý a pak se třeba strčilo do zvláštní školy. Ještě za mě se tvrdilo, že třeba holčičky autismus/ADHD nemají. No takže mám v bublině spoustu žen, které získaly diagnózu a tedy vysvětlení svých potíží až okolo třicítky, čtyřicítky. A to to má k dokonalosti pořád daleko, protože jak dítě nemá typické projevy nebo je inteligentní a začne brzo maskovat, tak je najednou dobrat se skutečné diagnózy a s ní podpůrných opatření mnohem složitější. 

Ráno jsme si dali obvyklých 5 kilometrů. A pak jsem mladého pána vzala do vany a konečně se dokopala ho vykoupat. Tekla z něj úplně černá voda. 😆Následovalo sušení, foukání a česání a teď mám doma načechraný obláček. 

Moc držím palce, ať je brzy lépe. 🍀

Jako já se přistihla, že dost často na malý dítě mluvím stejně jako na psa (stůj, zůstaň, čekej a tak). Když vono funguje, jak jsou to krátký jasný sdělení. 😀 Ostatně oční kontakt taky trénujeme jako u štěněte. Dítě oslovím a když na mě koukne (jako teda do očí), dostane odměnu. 

Jinak furt jsme na tom dobře. Z kluci jsou chytrý a pravděpodobně z nich jednou vyrostou plnohodnotně funkční dospělí, jen teď potřebují vícpéče. Já obdivuji a soucítím s těmi, kde není vyhlídka na zlepšení nebo jen minimální. 

No asi jdou na jiné obory. A čekačka na dětského neurologa, klinického psychologa nebo foniatra, který má vybavení na vyšetření neverbálního dítěte jsou minimálně půl roku i rok. Ti neurologové jsou vůbec tragédie. Osm ordinací jsem obvolala. V sedmi měli stop stav. V osmé jsme měli víc štěstí než rozumu, že jim zrovna někdo vypadl. K foniatrovi jsme dojeli po x měsících od objednání a poslal nás domů, že neverbální dítě mi nevyšetří. A to jsem věk, stav i důvod vyšetření (vyloučení sluchové vady u neverbálního dítěte, abychom se dostali k diagnóze kvůli doporučení pro speciální školku) uváděla při prvním telefonickém kontaktu. Takže následovalo další kolečko obvolávání foniatru, abych měla v ruce zprávu před návštěvou psychologa. A to mluvím o Praze. Je to na budku. Martyrium s nejstarším, který mi bude nastupovat do první třídy radši ani nevypisuju. To bych se zase nfral. 

Přiznám, že tohle mě nadzvedlo, protože pokud člověk s těmi lidmi nežije v jedné domácnosti, tak ví kulové, jak to doopravdy mají. Ze tří dětí mám dvě se speciálními potřebami. Nejmladší je na tom nejhůř. Ve třech a půl nemluví, ještě před měsícem to vypadalo, že s plenou půjde do školy. Kdybych za každé nevyžádané “musíš na něj mluvit/číst mu/říkat říkanky” dostala deset korun, už mám na luxusní vilu na Bahamách. Chození ven je pořád problém, i když menší než ještě na jaře. Cestování hromadnou dopravou jsem prakticky eliminovala na nutné minimum. Stačilo nastoupit do autobusu a dítě mělo meltdown. Stres to byl pro oba. O tom, jak reagují lidi okolo bych mohla psát romány. Z kolečka po odbornícich (které vůbec sehnat je problém) a boje se systémem, pro které je moc speciální, aby se s ním poradil, ale zase málo speciální, abychom se dostali k nějaké funkční systémové podpoře, jsem zestárla o x let a taky si fakt užívám chvíle, kdy z toho kolotoče můžu vypadnout a nebejt jenom ta pečující máma, co se může stavět na hlavu a pokroky jsou mravenčí. Jenže tohle různí známí nevidí. A klidně tak v jejich očích můžu vypadat jako nána, co se děcku nevěnuje. Takže bych byla s podobnými soudy fakt opatrná. 

To mi připomnělo večerní venčení. “Upadlo mi tělooo”. 😂