Příspěvky uživatele

Ráno jsme si dali obvyklých 5 kilometrů. A pak jsem mladého pána vzala do vany a konečně se dokopala ho vykoupat. Tekla z něj úplně černá voda. 😆Následovalo sušení, foukání a česání a teď mám doma načechraný obláček. 

Moc držím palce, ať je brzy lépe. 🍀

Jako já se přistihla, že dost často na malý dítě mluvím stejně jako na psa (stůj, zůstaň, čekej a tak). Když vono funguje, jak jsou to krátký jasný sdělení. 😀 Ostatně oční kontakt taky trénujeme jako u štěněte. Dítě oslovím a když na mě koukne (jako teda do očí), dostane odměnu. 

Jinak furt jsme na tom dobře. Z kluci jsou chytrý a pravděpodobně z nich jednou vyrostou plnohodnotně funkční dospělí, jen teď potřebují vícpéče. Já obdivuji a soucítím s těmi, kde není vyhlídka na zlepšení nebo jen minimální. 

No asi jdou na jiné obory. A čekačka na dětského neurologa, klinického psychologa nebo foniatra, který má vybavení na vyšetření neverbálního dítěte jsou minimálně půl roku i rok. Ti neurologové jsou vůbec tragédie. Osm ordinací jsem obvolala. V sedmi měli stop stav. V osmé jsme měli víc štěstí než rozumu, že jim zrovna někdo vypadl. K foniatrovi jsme dojeli po x měsících od objednání a poslal nás domů, že neverbální dítě mi nevyšetří. A to jsem věk, stav i důvod vyšetření (vyloučení sluchové vady u neverbálního dítěte, abychom se dostali k diagnóze kvůli doporučení pro speciální školku) uváděla při prvním telefonickém kontaktu. Takže následovalo další kolečko obvolávání foniatru, abych měla v ruce zprávu před návštěvou psychologa. A to mluvím o Praze. Je to na budku. Martyrium s nejstarším, který mi bude nastupovat do první třídy radši ani nevypisuju. To bych se zase nfral. 

Přiznám, že tohle mě nadzvedlo, protože pokud člověk s těmi lidmi nežije v jedné domácnosti, tak ví kulové, jak to doopravdy mají. Ze tří dětí mám dvě se speciálními potřebami. Nejmladší je na tom nejhůř. Ve třech a půl nemluví, ještě před měsícem to vypadalo, že s plenou půjde do školy. Kdybych za každé nevyžádané “musíš na něj mluvit/číst mu/říkat říkanky” dostala deset korun, už mám na luxusní vilu na Bahamách. Chození ven je pořád problém, i když menší než ještě na jaře. Cestování hromadnou dopravou jsem prakticky eliminovala na nutné minimum. Stačilo nastoupit do autobusu a dítě mělo meltdown. Stres to byl pro oba. O tom, jak reagují lidi okolo bych mohla psát romány. Z kolečka po odbornícich (které vůbec sehnat je problém) a boje se systémem, pro které je moc speciální, aby se s ním poradil, ale zase málo speciální, abychom se dostali k nějaké funkční systémové podpoře, jsem zestárla o x let a taky si fakt užívám chvíle, kdy z toho kolotoče můžu vypadnout a nebejt jenom ta pečující máma, co se může stavět na hlavu a pokroky jsou mravenčí. Jenže tohle různí známí nevidí. A klidně tak v jejich očích můžu vypadat jako nána, co se děcku nevěnuje. Takže bych byla s podobnými soudy fakt opatrná. 

To mi připomnělo večerní venčení. “Upadlo mi tělooo”. 😂 

Jediná, co není uřvaná, ja hrubosrstá trpaslice. Ta milovala našeho starouška. Ale mladého pána se trochu bojí a drží si distanc. On je proti ní holt halama a ještě mladý jelito. 

Přidávám se k obdivným výkřikům a gratulacím. Jste neskutečná. Moje asymerie řve po slabém kilometru a půl pokusu o běh. 

Ráno dneska venčil muž s nejmladším potomkem, zatímco já měla rande s rehabilitační doktorkou, abych snad postupně zlepšila bolavé rameno. Už je to na dobré cestě, ale pořád to není ono. Odpoledne se sešla na zahradě kompletní psí banda. Z odpočinkového pobytu na chatě se vrátil starouš, takže jsem měla možnost zase pozorovat mezipsí komunikaci. Je úžasné, jak a co všechno si jsou schopní mezi sebou vyjasnit nebo říct jedním pohledem, pohybem ucha nebo postavením těla, aniž by došlo k něčemu nevhodnému. A večer už jen poklidných pět kilometrů procházky mezi vilkama. 

Božínku, to jsou pupíčci😍

Já hrozně přemýšlím, jaký díl (obecně) má výchova a jaký vrozená povaha. Měli jsme jezevčíka (matka drsňák s pp, otec hlaďák s pp) a byl sice rezervovaný, ale důstojný psí pán schovívavý k miminům a fenkám, vůči psům ingnor a nikdy nevyhledával konflikty, neřval na ostatní. A teď máme v okolí několikero jezevčíků různých rázů srsti, velikosti i pohlaví, a nejsou to “jakojezevčíci”, co mají z jezevčíka akorát krátký nožičky, většinu si troufám odhadnout na papíráky nebo po rodičích s pp a všichni do jednoho jsou uňafaný potvory, co na nás už zdálky řvou jak satani. 

My dnes celý den na zahradě. Dopoledne mladý pán řádil s bráchovou vlčandou, která už konečně nehárá (nevěřila jsem tomu, když mi tvrdil, že čsv můžou hárat i tři měsíce, ale fakt to dva měsíce ne-li dýl trvalo). Odpoledne jsme měli oslavu, takže to se oba psi radši zdejchli a zakopali ve skalce - tedy do doby než mladý pán zjistil, že je venku jídlo a spousta ochotných drbačů. 😀 A teď leží pod stolem společensky zcela vyčerpán. 

U lapin jsou povinné kyčle a PRA, tuším. Pak výstava a bonitace. Naše chovatelka dělá ještě lokty a OCD a těch genetickejch vad taky víc. 

My bychom asi potřebovali psa-vodiče. Myslím, že za druhým psem s rozumným rozestupem by tahal hezky tak akorát. Jenže kde vzít a nekrást. 😀 Navíc chodíme brzo ráno, takže jsme v lese úplně sami. Jo řve taky. Na mě samým nadšením, že generuju akci. Mamlas. Ale včera už jsem ho chválila, že šel občas i hezky dopředu, i když ne úplně do tahu, a neřval tolik. Ale tak zatím taky máme jen krátkej postroj. Jinak dnešní foto Jožina z bažin. Pán se vyválel v bordelózní kaluži. A pak slušivý župánek na doschnutí.

Ona bordera není větší. Myslím, že váhově je to nastejno resp. bordera je myslím dokonce o fous lehčí než lapina. Ale lapina je oproti ní chlupatej “méďa”. 😀 Každopádně když já běžím, tak mladý pan mi u nohy jde buď klusem nebo takovým velmi pomalým rozvážným cvalem. Ale dneska jsem ho dost chválila, že šel i docela do předu, i když do tahu to ještě nebylo. Za týden by měli být v Praze musgo. Číhám na rezervaci konzultace. Tak snad se podaří vybrat padnoucí běhací postroj. 

S mladým pánem už cca druhý týden ob den běháme. Mladý pán teda netahá (proto jsem si to lajsla, i když zatím nemáme ten správný běhací postroj), ale běží na vzorňáka u nohy. Pohled na nás, teda musí bejt pro bohy, protože běžím já rychlostí a elegancí chromého tučňáka (ještěže tyhle aktivity provozuju, tak brzo ráno, že potkáváme jen holubi a veverky) a někde daleko za mnou běží moje plíce, ale mladý pán je pak vychechtanej šakal, tak to asi účel plní.

Já mám v tomhle pořád v hlavě známou s kříženkou papillona. Za čubu dala dost peněz a když mi líčila podmínky odkud, tak mi v hlavě blikalo mraky varovnejch kontrolek. Ale když jsem se ptala, proč si to štěně teda brali, když tam to smrdělo množkou za tři rohy, tak mi řekla “ale ona se k nám tak měla”. Když jsm se jeli podívat na mladého pána, tak se k nám měla všechna štěňata. Nejen to “naše” (konkrétního pejska jsme měli v rezervaci prakticky pár dní po narození). Čubině je rok a půl, má težkou epilepsii, záchvaty má i přes medikaci, společné venčení nereálné, protože nic neujde a už je vyčerpaná, navíc psychicky labilní. Při tom prvního psa měli s pp. Prostě… u některých je to marný. Viděli štěně na bazoši, líbilo se jim, tak pro něj jeli. 

Dneska ranní venčení se vším všudy. Trocha provozního cvičení, volná zábava a ještě jsme potkali kámošku svolnou ke hraní a pak se mladý pán tvářil, že mu upadlo tělo. 🙂

Jeden spokojenej šakal. Teploty jsou vysoko nad snesitelnou úrovní jak pro mladého pána tak pro mě. Tak ráno chodíme brzo, dokud se dá ještě existovat a pak až večer a přes den jen rychlý venčení “obejít blok” nebo zahrada.