Mně tuhle proklouznul černej do výběhu, kam nesměl: stál u pootevřených vrátek toho výběhu, koukal na mě, co já na to, já na něj koukala asi z deseti metrů (všude holý led) a říkala jsem mu “ať tě to ani nenapadne, nesmíš, jestli tam vlezeš, tak něco uvidíš, co jsi ještě neviděl!” A on říkal “tak já to zkusím, schválně, jo?” A šup do vrátek a hned k nedojedenému kyblíku plnokrevníka (dávám mu to dojídat, když žerou večeři i ostatní koně, on žere přednostně, protože toho dostává kýbl, zatímco ostatní hrstičku). Tak jsem na tom holém ledu vystartovala s hráběma v ruce (železné hrabičky, vykopávám s nimi bobky ze zmrazků, vše jiné bych dolámala nebo ohnula) a jala jsem se ho z toho výběžku vyhnat. A on tam udělal plynulý oblouk (na klouzavém sněhu), prosmýknul se pootevřenou brankou zpátky do průhonky, a plavmým cvalem na tom holém ledu! Na šikmé ploše! Do oblouku! bez zaváhání procválal před přístřešek k ostatním koním.
A od té doby když jedeme po sněhu a ledu (jako včera) po nějakém divném terénu, položím přesku otěží na jeho krk, a pravím “vyřeš si”. Včera jel po hleznech kopeček dolů a ani se nezamyslel… se mnou a mou ctěnou zadnicí (my už se vnímáme jako samostatné entity) v sedle. Takže žádné, že chudáček mladý koníček nemá rovnováhu pod jezdcem. Tenhle má rovnováhy na rozdávání.
Koni se včera vůbec pod sedlem rozhodně chtělo NĚCO dělat. Takže jak jsme vlezli na první louku, tak jsme naklusali a klusali a klusali, kde se jen trochu dalo, aby to trochu z té hlavy vyvětral. Nechci mu ukázat, že se dá taky člověk sundat… Snad se povede.
OTP je trvalou součástí té mojí druhé entity 😀
Náhodou, na shazování čehokoli (v mém případě teda spíš jako kabátu a čepice momentálně) jsou sračky vůkol úplně nejlepší! Na kolečko se nabalují hroudy sněhu, cestičku si člověk musí prošlapat, bobky mají dvojnásobnou hmotnost, takže kolečko má správnou posilovací váhu, a když už se vykopu vylézt s koněm ven (jako že s černým jsem se hecla a pracujeme obden!!!!), tak buď ťapete ve sněhu (skvělá posilovačka na nohy) nebo jedete na koni, který neustále někde klouže, leká se, padá vám za krk sníh nebo jiné hodnotné součásti krásné přírody, a hlavně je zima, takže tělo musí topit, a to se to pak hubne (teda samozřejmě koně hubnou, srnky hubnou, ostatní lidi hubnou, moje tělo říká “je zle, udělám si ještě větší zásoby!”).