»
Odpověď na příspěvek uživatele
JirkaP z 10.10.2025, 20:27:34
Tak začátečníci, Jirkův foťák zkreslil obrázky a forma vypadá jako kónická, což je nesmysl, BL jsou souběžné, na HL i SL samosebou kolmé.
Jinak je to řešení dokonalé, jednoduché - nic jednoduššího asi už není. Forma má ale velkou vadu, nevymyslel jsem jí já! Gratuluji vám i Romanovi, paráda!
Já si pomáhal k přířezům za komančů - tehdy jsem stavěl formu, jejíž obrázky jsem dneska poslal Jirkovi- jak se dalo a tehdejší stroje byly nedokonalé a loučky nebyly stejně tlusté, bral jsem cokoliv mi kdo dal nebo vyrobil a vybírat si moc nešlo. Jediná včelařská prodejna v Čechách byla v Praze (a nic se objednat nedalo, zásilkový obchod se včelařinou neexistoval) a tahat busem nebo vlakem přířezy, tedy kdyby je měli běžně - (na trhu věčně ničeho nebylo dost a telefon neměl každý a stejně se dovolat nešlo) tak tahat to z Prahy bylo obtížné. Další důvod byl, že jsem experimentoval i s BL tenkými jen necelých 6 mm a pak je forma “rozpírací” nezbytná. Také se jednu chvíli blblo v mejnstrýmu (abych pořád nejmenoval časopis a nedělal reklamu) s nesmysly jako třeba BL tlustými 10 mm.
---------------------------
Moje děti v jejich pubertě se mi při mých vyprávěních smály (to ještě mladí naslouchali starším), že pamatuju vznik hnědého uhlí a ano, připadám si tak. Pro mladé uvedu něco, co si asi bude pamatovat ze zdejší komunity jen Goro.
O telefonování do roku 1991-3. Telefon fungoval jen jako pevná linka. K telefonu musely být přivedeny dva dráty, běželo to ale nezávisle jestli v síti šel proud. Nedalo se volat meziměstsky bez ústředny, šlo to tedy jen místně. Kdo chtěl volat meziměsto, buď si musel telefonát objednat a platil spojení a netušil, zda je volaný doma. Tak existoval telegram, tak zvaná telegrafická telefonní výzva. Tudíž. Chtěl jsem zavolat například své milé a sdělit jí důležitou zprávu, že jí miluju a nemůžu se dočkat víkendu, kdy se (snad, když jí její blbej fotr, co nic nechápe, pustí na zábavu) konečně uvidíme až se oba vrátíme z otravných intrů = z učení. Tak jsem musel docupitat na poštu, pam podat a ZAPLATIT telefonní výzvu, třeba v 16 hodin, že má Mařenka (nebo jak se momentálně jmenoval předmět mého zájmu) čekat v 19 hodin u nějakého KONKRÉTNÍHO telefonu, třeba na vrátnici jejího intru.
Ono to vypadá jako vtip, ale do roku 1971, kdy ve Vlašimi uvedli do provozu úplně první mimopražskou automatickou telefonní ústřednu v republice to tak bylo. Jenže skoro nikde nebyl “protějšek” ve smyslu místní teleústředny, schopný automatické volání - po zadání předvolby přijmout a spojení zraealizovat. Pravda, vývoj pokračoval velmi rychle a během asi 10 let se dalo teoreticky dovolat kamkoli. Ovšem jen teoreticky, když to bylo přetížené, vypadlo to a ozval se obsazovací tón a volání se muselo opakovat. 10x, 20x a pak to člověk taději vzdal. Ale čas v mincovním automatu běžel, za pár desítek vteřin sežral minci, ale k vrkání vůbec nedošlo. Jenže tlačítkové číslicové klávesnice neexistovaly, jen kulaté čísleníky a volání pak byl takovej vopruz, že to většinou Mařenka musela vydžet bez vrkání a cukrování.
Ovšem nešlo jen o nablbé pubertální zamilované nesmysly. Ono šlo o životy a často se nedalo dovolat, neexistovalo nic jako tísňové volání. Čísla na to sice byla, ale když byly linky přetížené, zraněný, umírající a nebo rizikově rodící maminka a její miminko měli prostě smůlu.
V obcích nad nějaký počet obyvatel stát zřídil “VEŘEJNÉ TELEFONNÍ STANICE”, vyráběly se na to smaltované tabulky velikosti i vzezření tabulek s názvy ulic a na domě s touto stanicí byly tabulky z dálky viditelně umístěné. Občan, když souhlasil s umístěním stanice v jeho domě, měl nějaké výhody, ale musel ve dne v noci 365 dní v roce pustit domů k telefonu kohokoliv. Lidi, to nepíšu o středověku, v tom jsem prožil dětství, pubertu i příchod mých dětí na svět.
Ale. Když moje nastávající pracovala na odpolední směně ve fabrice ve městě 50 km daleko a já měl také odpolední směnu (ve dne by se mistr zbláznil a bývalo to přetížené), se dalo volat. Na každou dílnu byla linka (na vrátnici určitě a pro volaného někdo došel), jenže někde tam pokašlával mistr nebo baba mistrová, když VÝZNAMNÝ kašel nestačil, díval se na hodinky a když ce vrkalo dál, prostě skočil a vztekle zmáčnul vidlici přístroje. (pak přišel účet a muselo se to zaplatit) Zavěšením = stiskem vidlice aparátu se spojení vypnulo. A hybaj k mašině!!! Taky (snad byli instruováni) se dost blbě vyznávala láska když tam někde přešlapoval kaziš.k a soukromí se ani nepokusil udělat. Ale někde to bylo dobré,když mistr nebyl zavile věřící ultrakomouš, uměl zamhouřit obě oči. Ale nikdo to nezneužíval, trpělivost ani notorických dobráků nebyla nekonečná.
Je snad strašidelné, co já za necelých 70 let pamatuju. Ale přesto se nějak žilo líp, lidi k sobě byli nějak lepší, vstřícnější, hodnější, chápavější, zajímali se o bližního. Rozhodně neexistoval dnešní odtažitý individualizmus, bezohledný nezájem jedněch o druhé. Hlavně na vsích byl problém jednotlivce často problémem komunity (taky záleželo, jak se kdo v době mimo krizi choval k ostatním) a lidi si pomáhali. Dnes neuvěřitelně, kdo vydrží, často rozvleklé staré filmy, může to vidět jak se žilo.
Klidně a strašně rád bych se vrátil do toho pravěku, kdy byl telefon neskutečný luxus. Do doby, kterou popisuje textař v jedné populární písni s názvem “Šedesátý léta” z nedávné doby o době našeho mládí slovy: “Bylo v nás hodně lásky a peněz bylo málo. Holky byly věrný tak den, dva, nebo týden”. A taky se tam říká, že: “A žít, to za to stálo…”
Ale já pubertální mládí už chytil až v letech sedmdesátých, ale moc se toho proti šedesátkám nezměnilo. Jako dítě pamatuju pohoršení drben z džín, kdy holky měly najednou kalhoty s příklopcem a přímo zděšení matron z minisukní tak rátkých, kdy děvče nesmělo udělat delší krok, nebo nedej Bože nastupovat do busu či vlaku, jinak jsme měli ihned dokonalý přehled o anatomii ženy i kvalitě prádla té které krásky. Minisukně si vynutily punčocháče. Dodneška nechápu, jak ženy dokázaly navlékat punčochy se švy tak dokonale, že šev běžel přesně ve středu lýtek obou nohou. A punčochy se dávaly opravovat, tak ani ne tak drahá, jako spíš nedostupná věc dámské “silonové” punčochy byly…
A tak dále. Byl to sice materiálně chudý, ale nádherný život, holky fakt nebyly lakomé. Omlouvám se všem, kdo to dočetli až sem, že jsem zdržoval. Moc rád na to vzpomínám (a v duchu se posmívám sám sobě). Klidně bych se tam vrátil v tom věku a rád bych udělal všechny pošetilosti znova, nic bych neměnil, jen mít tu možnost žít znova. Nikdy jsem nikomu vědomně neublížil a vše, i to blbé, jsem udělal jak nejlíp jsem v tom okamžiku uměl. On "po vohni je každej hasič”.