Drbání (u stolu, ne to na zádech)

Chtěla bych vědět, kdy se to zlepší

Já měla jenom kocoury, ale do dalšího jsem šla vždycky hned. Ale každá to máme jinak.

Jen se vypovídejte… je to ozdravné ❤️

Nějak jsem úplně nepochytila, zda ten odchod byl “po dlouhé těžké nemoci” nebo “blesk z čistého nebe”

Ta první varianta je o chlup (ale fakt jen o jeden) snazší na vypořádání se. Člověk tak nějak tuší, kam to směřuje…

Veselých drbů moc nemám, maximálně na sebe můžu prásknout, že jsem si večer málem rozsedla psa 🫣. To si takhle vstanu z gauče, abych si odskočila na malou, a když se vrátím a chci si sednout, tak na mém místě pod přehozem je nasoukaný troubelín s čírem. Ještě, že jsem dosedala pomalu, i tak mu chudákovi zapružila žebra, až heknul 😱. A já vyskočila jako zamlada, jak jsem se lekla😂.

Naštěstí je v pořádku, trdlo 🙏

Tak já zkusim vytáhnout dnešní příhodu z práce…

Pracuju v prodejně koberců… přijde rodinka nejmenovaného etnika, vybrala si metrážový koberec, bohužel je nenapadlo si místnost změřit a strašně  se divili, že nevím jaký rozměr má jejich místnost, když mi sdělili adresu… no nic, tak volají domů Margitě, aby místnost změřila… Margita bohužel nemá metr a tak místnost odkrokuje a nahlásí jim počet kroků a tady teprve začíná sranda, když se rodinka začne dohadovat, jak dlouhé kroky Margita dělá a začnou si to vzájemně předvádět “ Margita chodí takhle”… “ Ne, Margita chodí takhle”. … nakonec si jeden stoupl na začátek uličky, další to odkrokoval a ostatní posuzovali, jestli by to tak nějak odpovídalo.

Rodinka to byla taková ta, co bychom jí označili za typickou…když to počítám, tak jich bylo tak 5 dospěláků a asi 4 děti a teda čím víc emocí, tím víc nahlas…

Ono takhle napsaný to asi tak vtipně nevyzní, ale zkuste si to představit v reálu “ dyk more”.

No tak nakonec se dohodli, že takto asi ju a my jsme teda změřili vzdálenost mezi těmi, co vytyčili bod A a bod B. Takže  4x 5 metrů.

A mohli jsme se pohnout dál. 

Na cedulích u koberců uvádíme cenu za běžný metr i cenu za měrnou jednotku, tedy za m2.

“Pani ( jako já), mohla byste nám spočítat, kolik to bude stát?”.

Vybrali si koberec v šíři 4m v ceně 200,- Kč za m2… tedy 800,- Kč za běžný metr..

Tak jasně spočítám…. 5m krát 800,- Kč… 4000 korun..

“Pani, proč nám to počítáte z tý dražší ceny, my to chceme z tý levnější za ty 200,- a ne 800,-“

Ok…  5m krát 4m krát 200,- a světe div se zase vyšlo 4000.

Přeskočím jak jsem kreslila čtverečky, aby pochopili co je m2 a co běžný, aby bylo pochopeno, proč to vychází stejně.

❤️

Ono to nemusí být nejmenované etnikum. Vzpomínám, jak před léty vysvětloval kolega za pomoci čtverečkovaného papíru ploché míry. Na střední škole. A propadl poněkud depresi. Protože 1 cm čtvereční se ukázal být problémem.

Ronja s motejlem:

Nemáte někdo nějaké veselé drby? Jsem od včera zase v háji, spustila to návštěva souseda, kterého Chloupě miloval, vždycky jsme ho pak všichni vyprovázeli domů, nebo jsme šli  ještě na krátkou společnou procházku, na které jsme se všichni smáli…i Chloupě. 

Některé jeho věci jsme dali do útulku, postroj a vodítka jsem uklidila do skříně, ale pelíšky jsou pořád tam, kde byly. Stejně jako miska na vodu, do které ještě pořád doplňuju vodu, i když vlastně nevím proč. Ne proto, že bych si myslela, že se jeho duše či co vrací, možná stejně jako u těch pelíšků to místo nemá zatím jiný účel. A možná mi prázdná miska nedává smysl? Nevím, prostě to dělám.

Chtěla bych vědět, kdy se to zlepší, a zároveň vím, že to nejde urychlit, že se to musí odžít a prožít, že truchlení je v pořádku, že to znamená, že jsem ho měla ráda, že byl skvělý. 

Taky jsme se koukli na nabídku pejsků, je moc brzy, já jsem i vyčerpaná, ale některé zjevy nás rozesmáli - třeba čínský chocholatý. Přesně takhle jsme si Chloupka vybrali, byl jako štěně neskutečně směšnej, taky jsme byli připitý, měli jsme neskutečný záchvaty smíchu. Taky to jeho frkání, co  začal dělat před rokem dvěma?,  když něco chtěl, když mi to trvalo…dlouhé, významné frknutí, muž říkal, že si nemám stěžovat, že to má po mně. Ještě o něm nemůžu moc mluvit, o jeho odchodu ano, ale o něm jako takovém, o zážitcích to ještě nejde. Dostalo se nám spousta účasti, od lidí co ho znali a věděli, že jsme prostě smečka.

Vím, život jde dál.

Nereagujte na to, na ty veselý drby, to jo, ale zbytek…to já jen tak.

Chápu je to moc těžké. Nevím jestli se to stalo i Vám, ale když prostě odejde pes, tak já ho pořád vidím. A dlouho mám pocit, že je tady pořád se mnou, vidím ho na pelechu, na jeho oblíbených místech. A asi jsem zvláštní a občas se někdy přeřeknu a zavolám na svého nového psa, jménem psa předtím. To se mi stává vyjímečně, ale stane. Bývá to v situacích, při kterých si vzpomenu a zapomenu, že už není. 

Nejmenované etnikum jsem uvedla, abyste si tady dokázali tu situaci představit.. nicméně ty m2 co byly součástí povídání, to opravdu není problém etnika… ty čtverečky maluju na můj vkus docela často, bohužel už několikrát i učitelkám😵‍💫

A tak drb to přímo není..

Když byl Gučka mladej , každej den po práci jsme se stavovali v hospůdce “ U veselý kozy”, měla jsem tam vždycky připravenou takovou docela zdravou večeři a dala jsem si pivko.

Gučák tam dělal takovej vtip. Když se někdo zvednul ze židle a šel na záchod, obsadil mu jeho místo. Sednul si mu na židli nebo i na barovou stoličku, pokukoval jestli se vrací, pak se schválně koukal jinam a přiváděl tak lidi do rozpaků.

Dneska mě přišel navštívit kamarád, co se odtatud známe. Kafe, koláč, kámoš se zvednul, Gučkovi zapláky v očich světýlka a šup, už seděl v jeho křesle na balkóně, kam jinak nikdy nechodí a zase pokukukoval a pak se rychle odvrátil, že jako pozoruje vlašťovky a blbě se tomu smál.

Zopakoval vtípek, co pět let neudělal, kámoš mu to nezkazil a sednul si na zídku balkónu, bylo to dojemný..

tetrivek:

Chápu je to moc těžké. Nevím jestli se to stalo i Vám, ale když prostě odejde pes, tak já ho pořád vidím. A dlouho mám pocit, že je tady pořád se mnou, vidím ho na pelechu, na jeho oblíbených místech. A asi jsem zvláštní a občas se někdy přeřeknu a zavolám na svého nového psa, jménem psa předtím. To se mi stává vyjímečně, ale stane. Bývá to v situacích, při kterých si vzpomenu a zapomenu, že už není. 

Mně se i stávalo, že jsem slyšela zvuk tlapek na podlaze, přitom tam nikdo nebyl. My teda nikdy nevydrželi úplně bez psa. Většinou jsme ale měli rovnou dva nebo tři, takže když jeden odešel, byli doma další. Já si život bez psa už neumím představit. S kým já bych chodila na procházky, když sama jsem v životě nikam nešla. 😊

No můj manžel zase cítí naše psy jako, že se mu otírají o nohu, dávají na něho tlapky….. a já mu říkala, že ať je pěkně pozdraví a řekne jím, že se nám po nich stýská a že je máme rádi.

nikdy jsem dlouho bez dogátka nebyla - hledala jsem hned - smutek to nezmenší, ale hlava dostane další úkol a ten malý štěník nezabere místo svého předchůdce - vaše srdce si pro něj udělá nové místo. Vejdou se do něj všichni 💖

A znala jsem úžasného naháčka - to byl velký komediant (a skvělý závodník v coursingu)

Když odešel po skoro patnácti letech Apollo, byl to šok. Pořád jsem slyšela ťapkaní na dlažbě. To ticho doma bylo nesnesitelné. Za tři týdny přišla Bambule a najednou tu bylo zase ťapkaní a radost. Když odešla Bambule zbylo jenom ticho…. Celých osm týdnů jsem přemýšlela jestli vlastně dalšího psa chci. Teď je tu Sirius. Je tu radost, ťapkaní, štěkání a brumlaní. O hračky zakopávám  snad i na záchodě. Není Bambule, nemám k němu zatím takový vztah, protože ona byla jedinečná. 

a zavolám na svého nového psa, jménem psa předtím. 

Mně tenkrát trvalo půl roku, než jsem novému kocourovi přestala říkat jménem toho původního. A to byl úplně jiný. Vzhledem i povahou.

No můj manžel zase cítí naše psy jako, že se mu otírají o nohu,

Já zase měla pocit, že se mnou kocour spí v posteli. I když už nebyl.

kometa:

a zavolám na svého nového psa, jménem psa předtím. 

Mně tenkrát trvalo půl roku, než jsem novému kocourovi přestala říkat jménem toho původního. A to byl úplně jiný. Vzhledem i povahou.

já běžně na vnouče houknu Yodo, když dělají nějakou kravinu - prostě to tak mozek má nastavené. A častěji koriguji psisko než dítka… Smějou se mi pak všichni. A Najte občas zavolám na Yodu ještě dneska… z počátku často

Je zvláštní, jak se člověk na zvířata napojí. Teď se nám vylíhlo jedno kachně, říkám mu Karlos.

Kachna ještě sedí na ostatních vejcích a jak se o indických běžcích říká, že jsou špatný matky, tak je to pravda.

Ráno se vzbudím a uprostřed štěbetání ptáků a štěkání psů u brány, slyším slabounké píp píp. Byl to ztracenej Karlos, slyšela jsem ho z druhého patra na konci stometrový zahrady a to špatně slyším..

Mě vždycky pomohlo nové štěně…nejlépe ihned. Sice to potom naprosto vylučuje to, že si vyberu chovku, spojení a počkám si. Musím prostě vybírat z toho, co je aktuálně v nabídce a k odběru nejdéle za 14 dní. Nové štěně bolest a smutek nevyléčí, ale člověk tak nějak nemá tolik času se v tom svém zármutku babrat, nemá čas sedět plačky v koutě….

Čím jsem starší, tak odchody psů snášim hůře a hůře…když mi odešla Sára, tak jsem myslela, že to nepřežiju, že mi pukne srdce. Když mi odešel Jack, tak to bylo, jak kdybych přišla o dítě. Ale čas pomohl…už je to 6 let, ale párkrát do roka po nich brečím ještě dneska. 

Co jsem dodnes nepřekousla je, že jsem  musela najít nový domov kavkazandě Jessince…když mi pes umře, tak je pryč, ale Jessinka žije. Můžu si stokrát říkat, že se má dobře, žije s milující rodinou na statku, takže má i svoje zvířecí svěřence, je spokojená, milovaná, rozmazlovaná, ale pořád i po těch 5ti letech mi tak strašně chybí. Čas v tomhle případě nebyl milosrdný.

V ložnici mám naproti posteli šatní skříň, která má na dveřích zrcadlo. Jessinka s tím, že tam “vidí psa” měla problém, tak jsem přes ty dveře přehodila takovou lehoučkej šál, abych to zrcadlo zakryla…a ten šál tam visí dodnes. Vůbec si neumím představit, že bych jí z těch dveří sundala.

Děsím se dne, kdy budu muset žít život bez psů, protože pořídit si dalšího by už nebylo zodpovědné. Tak to budu muset nějak doklepat jako sirota bědná.

Je zvláštní, jak se člověk na zvířata napojí

Je to víc jak 30 let. Byla jsem na návštěvě u kamarádky, její fenka porodila a měla poporodní eklampsii. Takže štěňata se musela dokrmovat. A já se probouzela uprostřed noci, že teda musím. I když jsem nemusela.

pořídit si dalšího by už nebylo zodpovědné. 

A pořídit si nějakého psího stařečka? To by nebylo řešení?