vnučka si teď vzala z útulku králičici (ke stávajícímu králíkovi). Je z množírny velkého počtu králíků živořícím a množícím se v malém prostoru… žádné hygienické návyky, bázlivka, špatný pohyb (není zvyklá). Dělá obří pokroky - už se nechá pohladit. Zatím se s králíkem vídají jen na dálku - i když je přes útulek (kastrovaná a očkovaná a trošku vykrmená) mají dodržet karanténu.
Takže jeden v chovky, s průkazem původu, od malička rozcapovaný (už pětiletý) a teď samička (odhad pět let) z úplně jiné startovací pozice… Takže množírny jsou - a co jsem slyšela, není jich málo
taky mi to nešlo do hlavy - a pak jsem si vzpomněla, že tyhle fotky vznikly už před více než čtyřmi lety… a to už to byla holka velká…. Hrozně ten čas letí
Yoda tento týden - hodně jsme chodili do lesa, včera byl plný dům lidí (rozloučení s babičkou) a dneska jsme šli smutek rozchodit se švagrovou a švárou do Polska kousek za hranice. Terén poměrně náročný - přechody mezi přehradami byly občas adrenalinové (nahoru - dolu - šutry sypající se, cestičky těsně nad hlubokou tekoucí vodou, každou chvíli brod přes nějaký ten přítok). Vedro - 19 stupňů - napájeli jsme Yodu z misky pokud zrovna nebyl přírodní zdroj…
dík všem. Bolí to - ale na straně druhé jí moc děkuji za to, jak odešla. V pátek se rozloučíme… budu mít zase plný dům. Tak jak to měla ráda… Ehm - teď jen řeším, jak udržet hosty nezaflusané, navíc ten prevít začal mohutně pelichat a bílé je na něm dost velká plocha… aby zvládnul přebarvit smuteční šat většiny z nás…
u nás je krásně - zahrádka kvete… ale je na ní smutno. V neděli se neprobudila naše babča (Pepova maminka) - skoro 93 roků - do posledního dne samostatná, sebevědomá, čiperná. Moc jí ten rychlý konec přeju - ale sousedovic kocour Mirek se domáhá mističky (chodil k ní na svačinu), Yoda stojí u jejích dveří a diví se, že nic dobrého není a ani babička nepohladí nešťastného psíčka… Chybí…
Do devadesáti řídila auto, v srpnu byla s námi v Alpách, na léto chtěla na Balt…
Ale prd. To jsou ty nejlepší nápady! Navíc v tomhle počasí je to takřka jistota. Já to plánovala rok a nikdy mi to na víkend nevyšlo. To až teď, jak sluníčko dohání áčka ze zimy. 🥰
když jsme ten nápad měli loni - dopadlo to neslavně. Na cestě byl ještě led (ale padla jsem jen já, takže statisticky dobrý) a hlavně místo slibovaného inverzního počasí byla mlha jak mlíko a to i nad vrcholky… sluníčko začalo nesměle skrz oblačnost vykukovat podobné měsíci až v poledne, když jsme se vraceli. Takže když dneska ráno byla kolem Litoměřic a Lovosic mlha, už jsem to viděla opět černě. Naštěstí dobrý.
I konec byl dobrý - když jsem otvírala Yodovi kufr od auta, dal se s námi do řeči člověk, co se vypravoval na lovy beze zbraní (tedy objektiv měl neskutečný, s osmistovkou moc lidí nechodí). Ptal se, jestli jsme neviděli kulíšky - že je slyší, už je i viděl, ale nemá na ně štěstí s foťákem. Tak jsme nahlásili, že jsme potkali kde co, ale sovičky nee..
my měli dneska bláznivý nápad - budík já na třičtvrtě na čtyři, Pepu vytáhnout ve čtyři a po půlhodině už jsme seděli v autě směr východ slůňa ve Středohoří. Skoro jsme to stihli - červená koule byla jen kousek nad obzorem. Ale ten první kopec Třtín jsme skoro vyběhli a plíce pak hledali hodně dlouho. Pak ještě Dlouhý vrch, Solanská hora, hradiště na Blešenském vrchu a na závěr zřícenina Oltářík. Bylo krásně - jen tedy adrenalinu bylo více než dost.
Jednak všichni kopytnatci jsou snad dementní. Pominu to stádo srnčího, kvůli kterému autíčko stálo uprostřed silničky a čekalo, až se ty kozy rozmyslí, kam půjdou a přestanou lítat z pole na pole… Do toho Yoda kvílel, ať ho pustíme, že je přežene… K tomu pak měl řadu příležitostí - daněk (pokud už mohl shodit - na danělu mi to připadala veliké) se vynořil přímo před ním, Yoda to neustál a vyrazil - ale jen jsem popoběhla na okraj paseky, tak už se vracel - a za ním klusalo na druhou stranu asi pět daněl… No a pak jsme viděli asi pětkrát různá stáda srnčího - ale vždy letěli směr my a ne od nás a vrcholem bylo, když jsme pili kafe a prošlo kolem stádo muflonů… Poslední kapkou byl bažant, který mi vyletěl přímo pod nohama na okraji cesty (značené cesty) a já se děsně lekla.
Strakapoudy, žluny, hřivnáče, krkavce, sojky, jeřáby, volavky nepočítám - těch bylo hodně.
A ještě jsem neměla dobrý pocit, když jsme šli po skalnatém hřebeni z vrcholku Třtína a pár výškových metrů pod námi se po stezníku klusem přesouvala smečka tří velkých psů. Člověka nevidět, jazyky měla psiska venku (a to byl za východu slunka při teplotě kolem bodu mrazu), takže asi se někde proběhla bezdozorově… Ale naštěstí si nás nevšímali
Asi nějaký hit.naše mladší holka taky začala háčkovat…podle internetu.
jojo. Je to móda - ale myslím, že je lepší háčkování, než když jen čučí do mobilu (to tedy stihne u toho taky). Františku k tomu přivedla spolužačka z gymplu, je jich ve třídě víc, co mají velkou spotřebu žinylkových přízí…
u nás se do háčkování vrhla vnučka - ale dělá hlavně zvířátka - tady třeba servírovala pro prababičku “želví polívku”. Babča (už skoro 93 roků) nadšená ze želvičky a hlavně z toho, že i ta nejmladší generace umí něco dělat rukama 😄
Obojí. Horní 4 fotky jižní Francie, dolní Španělsko.
jak je to ve Francii s těmi psy, co by mohli být považováni za křížence bullů - vím, že chtějí nějaké šílené potvrzení, pojištění, jištění, mají zakázané zóny… a to i pro turisty. A čistokrevní bullové tam nesmí ani vystoupit z auta při tranzitu…
