lesnizinka:Já se budu zřejmě muset o mamku postarat, i když nejsem ta mladší, co dostala všechno…jenže jsem zůstala ,,doma", tedy nedaleko. Problém je s tím postarat, protože my dvě by sme se do týdne pozabíjely. Ona je umíněná, já vznětlivá. Věčně na sebe řveme už teď, stačí se o něco dohadovat.
Co se týče soužití generací, ač to bylo pro nás jako děcka super, že jsme vyrůstali s prarodičema a myslím, že nás to hodně naučilo toleranci a empatie, já už bych to teď asi nikomu nedoporučovala. Žije se prostě jinak. Moje mamka dělala jen to, co babča chtěla, do posledního jejího dechu. Prostě ještě byla naučená, že rodiče se respektují a neodporuje se jim. Nikdy jí na nic neřekla ne. Teď už si nikdo od rodičů v dospělosti život řídit nenechá. Tcháni…tak to je myslím opačný extrém. Žijí se švagrovou rodinou a čekají, kdo jim co ,,dovolí" - u nich doma. Nejčastější moje je: a proč jim to neřeknete, proč se jich nezeptáte, proč se s nima nedomluvíte? Jenže v jejich rodině…tam těžce vázne komunikace, tam mluvím jen já🙄Vrcholem všeho bylo nedávné s neteří(jejich vnučkou) Dědeček: kam jsi ještě odjížděla, tak pozdě večer? A ona: a jak to víš? Ty taky víš všechno, že? Ten policajt se v tobě nezapře. Tchán ze sedačky kouká před barákem na její auto, tak těžko si toho nevšimne. Ptám se: a kam teda jela? Prý: řekla mi, že se nemám starat, že když bude mít potřebu mi to říct, tak mi to poví. Tak to už jsem nevydržela a vyletěla: ahááá, ale když byla malá a máma studovala, vy jste se o ni starali, přebalovali, posr…prdel umývali, do školky a školy ji denně vozili…tak to jste jí byli dobří. Teď se dozvíte, že je vám houby po tom, kam jede? A přitom to byla jen nevinná otázka vnučce, která áno, už je dávno dospělá. Vím, že má svůj život, ale tohle se mi vůči prarodičům prostě nelíbí. V životě bych já svým prarodičům neřekla, že je jim ho.no po tom. Já jsem jim vždycky říkala všechno, jako 30letá jsem jim chodila vyprávět o všem, protože….protože jsem je měla ráda a hodně jim dlužila taky…
Ano, vždycky je to o komunikaci a v rodinách se dřív prostě nekomunikovalo. Aspoň co já vím. A vznikala spousta nedorozumění. Toto já nesnáším, jednat se má na rovinu a ne že si někomu stěžuju na někoho druhého. Tohleto mně mamka dělala taky, že si stěžovala na toho a onoho. A když jsem se na to dotyčného před ní zeptala, tak náhle obrátila, že ale ne, ona to přece tak nemyslela a byla jsem špatná já, že to řeším. Takže dnes jí narovinu řeknu Neříkej mi to a vyřiď si to s tím, na koho si stěžuješ, mně to nezajímá.
