Příspěvky uživatele

U nás ráno pršelo jen chvilku, takové lehoučké mrholení. Celý den svítí sluníčko, ale manžel říká, že snad do hodinky by mohla přijít nějaká bouřka. Tak mu budu s nadějí věřit.

Ta zlatá čmouha je můj pes🤪

Vždycky je těžké tohle téma otevřít, když se tu objeví nový příspěvek. Ještě těžší je najít ta správná slova.,. Člověk by toho tolik chtěl říct, slova podpory, útěchy, ale i naděje, že někde na někoho zase čeká nějaká oddaná duše. Neznám Vás osobně a asi se nikdy nesetkáme, ale odchod jakéhokoli parťáka je pro mne stejně bolestivá, jakoby jsme se denně potkávali. 

Já když přijdu domů, musí pes sedět a v klidu se pak přivítáme. Můj manžel má prostě ty jeho vítací tanečky ve velké oblibě. Dělá s ním opičky, pes skáče, radost veliká. Přece jim to nebudu kazit, no né 🤪.

Můj manžel se s ním vítá zásadně venku. Protože v návalu nadšení Sirius učurává. Sama radost, skákání, všechny čtyři nohy ve vzduchu a do toho ukapávání moči. To je radost….😃.  

Dafi je mi to moc líto. 💔

Dnes jsme v rámci socializace jeli na výlet. Zvolili jsme Spytihněv - štěrková jezera. Pěkná vycházka kolem jednoho z nich, hezky ve stínu. Dvě restaurace, v první jsem Siriuse musela napomínat, aby zapojil mozek a uklidnil tělo. Prostě moc vjemů naráz.  V té druhé se choval jako naprostý mazák, profesionál. Vypila jsem si v klídečku kafíčko, sledovala provoz v plavební komoře. Bohužel do malé zahrádky zamířili také lidé s ne moc vychovaným obrovským (fakt obrovským) labradorem, takže jsme raději vyklidili pole, protože nač si zkazit tak hezký den. Zajímavé je, že někteří lidé kolem nás si říkali : “ Hele boxer, toho už jsem dlouho neviděl/la.” 

Dnes krátký výlet k vodě s nečekaným tréninkem klidu při střelbě, bral to nečekaně dobře. Žádný náznak strachu. Spíš jen zvědavost a lehká ostražitost. A každotýdenní vážení - něco málo přes 16kg.

Ten “úsměv” je vyloženě rošťácký 😃.

Nemyslím, že máte něčeho litovat, udělala jste maximum a to je to jediné na čem záleží. Někdy to s námi osud prostě skoulí takovým způsobem, že si pak člověk říká, že tohle snad není ani možné. Vemte si mě, loučení s Bambulí a šok z toho, že někde jinde na světě vykouklo štěně, které zaplní prázdný pelech. Jen tak bez varování. Jakoby někdo navrchu řekl “Na děvče tu máš štěně, neplač, netrap se”. 

Jo a ještě jsem zapomněla registrace do centrální evidence hezky za 500,-. Ale já mám našeho doktora ráda, takže to beru v klidu. Hlavně když z tama neustále odcházíme nabalení pamlskama, teď jsem dostala tu vestu, předtím Sirius dostal balónek… no furt něco. Paní doktorová nás neustále zásobuje😃.

Po jedenácté večerní u nás začalo pršet, vypadalo to na krásný déšť jen kdyby netrval snad jen pět minut. O půl dvanácté jsem ještě venčila a jen jsem zabouchal vchodové dveře přihnala se bouřka. Nic v podstatě nenapršelo, pod většíma stromkama je naprosté sucho. Ráno 25 st. Venku je cítit lehčí ochlazení, sluníčko se zatím schovává za mraky (ještě že tak). Poslední dobou nejsem schopná kvůli těm vysokým teplotám fungovat. V práci máme marodku, vybírají se dovolené, takže táhnu práci určenou třem lidem. Přijdu domů, kopnu nealko pivo a jdu spát. Výhled na příští týden nepotěšil, stále hlásí vysoké teploty. Včera jsem byla se Siriusem na očkování, má chlapec krásných 15,5 kg. Všechno tam pocvrkal štěstím, oblejznul paní doktorovu, doktora málem shodil na zem. Odcházela spokojený, s taštičkou plnou pamlsků, panička dostala reklamní reflexní vestu, když prý chodíme tak brzo ráno venčit tak ať je nás vidět. 

Takový šok … Je mi to moc líto. Vlastně ani nevím co napsat. Moc na Vás myslím, držte se. 

U nás bylo (manžel) :"Když budeš zlobit (kousat manžela) tak prostě na ten gauč nepůjdeš. Nikdo tě tam nevysadí." Včera mu plavně levou zadní ukázal, jak se schopný se tam dostat sám, bez pomoci, první jen tak bez rozběhu, pak s rozběhem, aby věděl zač je toho boxer. Prostě ho přečůral, protože už žádnou pomoc nepotřebuje. Toliko k obsazování gauče u nás doma. 

U nás bylo ve čtyři ráno skoro 27st. Doma 28st. Snad se to ve čtvrtek zlomí a opravdu přijde ochlazení a jestli můžu doufat tak i nějaký ten déšť. Potřebovala bych se psem chodit i do města, ale za těchto podmínek je to tak na průšvih 😳. 

Můj otec tohle udělal 2x. Poprvé Welsh teriéra, kterého se tak majitel bál, že ho držel zavřeného ve sklepě. Pokousal pak následně i nás, ale ne nijak dramaticky, spíš informativně, aby jsme věděli (překládám, prostě ne do krve spíš takové informační kousnutí). Pak jagteriera, toho si pořídili mladí lidé, nebo spíš ona měla zlaťáka a on jagoša. Sestěhovali se, přišlo těhotenství, dítě a to bylo na psa prostě moc změn naráz. Začal vrčet a chňapat. Takže skončil u nás. Zvláštní pes, pokud si vás přijal do oblíbených lidí tak by za vás dál život. Když ne neváhal cvakat. S oběma blázny, ale šlo vycházet jen musel mít člověk na paměti pravidla. Prostě oblíbení lidé se neplácají po zádech, neobjimají se ani se na ně nekřičí. U Welshe stačilo zaměstnat hlavu, pak své informační kousnutí držel pod pokličkou. Oba u nás nakonec dožili důstojného stáří. Ale abych byla upřímná stejně byl můj otec docela blázen přitáhnout domů takové hafany, když máme doma tři děcka, svého loveckého psa, hospodářství aj.

Tak dnes to vypadá, že ani venčit nepůjdeme. Ven vyčůrat, položit kabel a honem zpátky domů. I když těch 29st je taky dost drsných.

Vítejte na Moravě! Jo o trávě se tu nedá mluvit už dlouho a nemít svou studnu tak vzdám i jakékoli pěstování, ať už zeleniny nebo i květin. Nejsem sice od Brna, ale na pomezí Jihomoravského a Zlínského kraje, ale i tady příjemné ranní teploty rychle šplhají a atakují šílené teploty. 

Kdysi se mi stala podobná věc, šla jsem s kníračem po polní cestě. On sice nebyl na vodítku, ale pod mou naprostou kontrolou ( pohyboval se nejdál 2 m od mé osoby). Je to taková trasa do U, jednou cestou nahoru, pak kousek kolem lesa a druhou cestou dolů. No a právě na té druhé cestě na mě čekal starý skrček, který se do mě pustil. V první řadě jsem se ho zeptala, jestli mu nevadí ti houbaři, kteří přijeli autem až do lesa a pohybují se tam taktéž se psem na volno. Na to mi neodpověděl, jen po mě ječel, že mi zastřelí psa. I když jsem byla hodně vyklepaná, tak jsem mu odvětila, že na to nemá žádné právo. Odešla jsem v klidu se psem naprosto naježeným v obranném postoji. Ještě ten den jsem si stěžovala tatínkovi (byl členem téhož mysliveckého sdružení) a ten to vyřešil. Chlapa chytl v hospodě, serval ho na dvě doby a následně toto ještě otevřel na další myslivecké schůzi, protože na jeho holčičku přece nebude nikdo ječet a vyhrožovat jí. Dnes bych zvedla telefon, zavolala předsedovi a hotovo. Ale u nás jsou po odchodu “staré gardy” myslivci skvělí a nemůžu na ně říct křivého slova.

Když odešel po skoro patnácti letech Apollo, byl to šok. Pořád jsem slyšela ťapkaní na dlažbě. To ticho doma bylo nesnesitelné. Za tři týdny přišla Bambule a najednou tu bylo zase ťapkaní a radost. Když odešla Bambule zbylo jenom ticho…. Celých osm týdnů jsem přemýšlela jestli vlastně dalšího psa chci. Teď je tu Sirius. Je tu radost, ťapkaní, štěkání a brumlaní. O hračky zakopávám  snad i na záchodě. Není Bambule, nemám k němu zatím takový vztah, protože ona byla jedinečná.