Myslím, že u nás nastal problém, že jsem se spokojila, že pes to tak nějak provede, a že jako nevadí, že u toho dělá blbinky. Výdrž v povelu a čekání na uvolňovací povel, s tím pracujeme. Jen jsem byla moc benevolentní. Zkusím to vzít znovu a lépe … a vysvětlit mu, že například panáčkování do cviku “sedni” nepatří, i když je to přece skoro totéž 😀
hmn:je to sice už pět let po debatě (kterou jsem ani díky plynu a indukci nemohla najít), ale hodím odkaz (rozhovor s F. Šustou) - je tam to stůj, a proč stůj (po 16.té minutě), je tam o budování výdrže :
Super, poslechla jsem si a nakoplo mě to, jak a na čem zamakat! 👌
Byli jsme pocvičit trochu té poslušnosti, a tak ve mně hlodá myšlenka, že bych s Finečkem trochu poladila jeho ledabylý výklad některých cviků. Hlavní problém je, že mě cvičení nějak výrazně nebaví a většinu času mi nevadí, že si některé věci vykládá po svém … totiž hlavně aby u toho mohl být rozotmilý, žejo. Třeba takové sednutí u nohy vypadá tak, že cvik se provede, ale pes u toho panáčkuje nebo si poposedne dopředu, aby lépe viděl na pamlsky.
Tak si říkám, kudy bych měla jít na zpřesnění cviků. Je to o tom ho důsledně opravovat, ručně narovnávat zpět do správné pozice? Bylo by hezký, kdyby to pro něj nebyla otrava, a zároveň kdyby přeci jen pochopil, že někdy není vhodný čas na rozcapování se. Že některý věci by bylo lepší poctivě udělat než je stále uhrávat na roztomilost. Takové pochopení by se celkem hodilo obecně do celýho jeho fungování, a proto mě napadlo, že bysme na to mohli jít i přes zpřesnění klasických cviků z poslušnosti…
Jinak on má třeba moc hezký odložení, vydrží v něm i v náročných situacích. Takže nějaký smysl pro povinnost, pochopení, že je něco potřeba, toho určitě je schopen.
Určitě se dá koupit lehčí, užší, třeba zde: https://www.rak-brno.cz/vyhledavani/?string=stopova%C4%8Dka+odleh%C4%8Den%C3%A1+10+mm
Já nejdřív taky koupila tu širší 16mm a rovnou jsem koupila dvě, žejo... 😀 Tak jsem jednu věnovala kamarádce, co má velkýho psa, a druhou, kterou jsem nepoužila, jsem po troše snahy prodala přes facebook skoro za původní cenu.
Hlásím, že mi zase zmizlo “sledovací očičko” u několika témat, která jsem určitě sledovala 🙂
Ano!!!
V jedné ruce mobil s rozsvícenou baterkou, do toho nekonečná snaha rozdělat pytlík, přitom nenechat psa mezitím odejít do tramtárie, za chvíli se přidají ještě rukavice, které si člověk bude muset sundat… no nemáme to vůbec jednoduché!
A nejsou vidět dobroty, co bude chtít pes ulovit a sežrat, a že jich za tmy najednou je všude 100x víc než za světla 😁
Svítící obojek si pochvaluji, a to nechodím ani úplně do tmy.
Fakt je, že Finn je pes netahavý, takže to pružení možná ani nepoznám. U předchozího psa jsem nic ani náznakem pružícího nesnesla, při té váze 30kg a jeho nátuře to bylo hrozně znát.
Mám stopovačku z hexa-biothanu a jsem velmi spokojená. Nepřipadá mi, že by pružila.
Líbilo se mi, že se dají vybrat všelijaké barvy. Vybrala jsem olivovou, a ta má stejnou barvu jako tráva, takže krásně není vidět 😀
Také pozor na šířku stopovačky. Klasickou šířku 16mm bych dala tak na psa o váze 30 kg a více, protože těch 10 metrů při téhle šířce už přeci jen něco váží a menšímu psovi by to mohlo být nepohodlné. Já mám na Finečka (ten váží kolem 17 kg) šířku 13mm, to je vyhovující. A dělá se i 10mm, tam pak jen asi může být obtížnější včas funkčně zašlápnout.
Couračka nemusí být dlouhatánská. Někdy fakt stačí nechat courat jen krátké vodítko, pak odpadne přesně ten moment “sahám po obojku, že psa připnu”. U prvního psa jsme tuhle fázi odbourávání stopovačky měli docela dlouhou právě kvůli vrhání se po psech. Prostě když už dokázal na povel zastavit a chvilku vydržet, ale ty vteřiny na lovení obojku a připínání vodítka by tam ještě nebyly.
Pes zrovna leží tlapkama vzhůru, a tak znovu koukám na polštářky a říkám si, jestli by to také neměl být předmět nějaké péče. Na nic si ale nestěžuje, tak bych si řekla, že je vše v pořádku…? Viz foto. Měl sedřené polštářky na začátku léta, když si uspořádal útěkářskou epizodu, to i pár dni pokulhával, ale odeznělo to celkem rychle.
Zrzavci:Ty očička!
Přesně tak!!! Teroristi jsme! 😄
My měli včera doma početnou návštěvu a strašně moc jídla, tak jsem čekala, jak to pes zvládne (nebo spíš jak zvládnu lidem vysvětlit, že mu nebudou nic dávat).
Pes si to pojistil, a na odpoledním venčení před tou návštěvou vysomroval velkou hromadu pamlsků od zpřátelených pejskařů (zvažuju, že budu muset zatrhnout i to ….).
A návštěva s jídlem tentokrát proběhla dobře! Nic nedostal, okouzlil a pomazlil všechny, kdo o to měli zájem, a většinu času chrněl přímo pod stolem s jídlem. Tak dobrý!
😄
My dnes vyrazili do vzdálnějších lesů, pes byl nadšen (chodí tam o víkendu kvanta lidí se psy). Trochu jsem se tam však zamotala v cestičkách, a tak jsme se vraceli cestou necestou, srnčíma pěšinkama, a kus běžet, abysme nepřišli moc pozdě. Pes fungoval na volno v lese i při běhu perfektně. Je to úžasňák.
Jak poznám, že už bude moct chodit na volno - chodím se psem na stopovačce a přitom se chovám, jako by byl pes na volno, situace řeším přednostně povelem, šňůra je tam jen jak pojistka. Začíná to tím, že pustím konec stopovačky na zem (to znamená, že pes je již dostatečně ovladatelný na to, abych nemusela držet konec stopovačky v ruce). Pokud je šňůra celá na zemi a pes dostatečně ovladatelný hlasem a na šňůru nemusím pár týdnů sáhnout - můžu ji zkusit zkrátit. Atd.
Prostě to není záležitost na dva týdny, ale na měsíce, někdy i roky.. a vlastně mi otázka “jak poznám, že už ho budu moct pustit” připadá jaksi navíc 🙂 Protože pokud to budete dělat poctivě a nebudete chtít mít ze psa zdrhače, jednoduše to poznáte, až to budete mít. A jestli pes bude chodit na stopovačce o měsíc déle, než by bylo nutné… to snad ničemu vadit nebude.
Myslím, že každý pes je originál a zaručený návod těžko hledat…
S nynějším psem jsem používala metodu zašlapávání stopovačky, má to popsané Eva Štemberová ve své online poradně na facebooku (placená poradna). Tím se pes učil, aby nechodil moc daleko. S předchozím psem jsem to ale takhle nedělala, chyběl mi nějaký přesnější návod a pes měl takové impulzivní razantní reakce, že nebylo možné se spolehnout na to, že nějakých mých 50 kg na zastavení psa zašlápnutím šňůry postačí.
Stopovačku bych nechala na zemi a držela v ruce konec - samozřejmě tam, kde to jde, kde se vám do toho nebudou motat lidi. Pokud se vám povede opakovaně psa odvolat nebo zastavit u zvěře, budete moci začít nechávat šňůru na zemi úplně. Až uvidíte, že to začíná opravdu fungovat a začínáte sobě a psovi věřit, že už se nebude konat zdrhnutí, můžete stopovačku postupně zkracovat. Vždy zkrátit o nějaký kus a s tím chodit nějakou dobu, klidně pár týdnů. A když to bude dobrý, zase zkrátit. Poslední fáze je třeba jen 1-2m dlouhá šňůra, než se to sundá úplně.
Chce to neuspěchat. Nezoufejte! Je lepší se smířit s tím, že budete se stopovačkou fungovat delší dobu, než zbytečně riskovat a naučit si psa, že může zdrhat.
Mohly by vám být užitečné koncepty od Kristýny Dostálkové.
Povel k zastavení s pomocí vodítka / stopovačky učím takhle: “stůj” - psa zastavím - označím, že to bylo dobře (třeba kliknutím, pokud používáte klikr, anebo nějakým potvrzovacím slovem) - odměna. Psa přiměju počkat na uvolňovací povel, aby bylo jasné, že z tohoto povelu se nemůže jen tak odejít. Klidně odměním znovu, než ho uvolním. A pak to během procházky opakuju buď náhodně nebo tam, kde potřebuju zastavit, u silnice, když si chci utrhnout kytičku, když se mi rozváže tkanička, atd. Je zcela na vás, jestli budete vyžadovat striktní zastavení jakéhokoliv pohybu a vyčkání, až psa dojdete, nebo budete tolerovat, že se pes otočí a bude se vracet k vám.
S předchozím psem jsme to řešili mnoho let. Moje ne-dovednost plus jeho povaha a problémy… stopovačku jsme začali odbourávat, až když mu bylo kolem 9 let, a bylo to jen díky tomu, že jsme se přestěhovali do lepšího prostředí. Myslím, že odbourávání stopovačky trvalo minimálně půl roku (postupné zkracování).
Se současným útulkáčem zrovna začínáme chodit na volno, po asi 7 měsících. Šlo by to i dříve (třeba někomu jinýmu než mně), i později. Jsem trochu perfekcionista a dlouho jsem váhala, kdy už to “nacvičování” nechat být. Odbourání stopovačky také proběhlo postupně, i když míň postupně než u minulýho psa - tento má daleko snazší povahu, ví velmi přesně, co se po něm chce, a snaží se poslouchat.
100% přivolání bych neřekla, že máme, spíš tak 95%, a to mi přijde u nás dostatečný. Vím, že situace, kde by nezvládl přivolání, zvládneme prostě jinak, vodítkem, dávat pozor, co se kde děje, atd.
To mě mrzí ☹️
S minulým psem jsem jela určitou dobu bezpamlskově, on byl nežravec, tak to bylo i takový logický. Tehdy jsem taky věřila na to, že pamlsky jsou zbytečné a pes musí poslouchat prostě proto, atd. Jsem ráda, že jsem později změnila názor a pes se naučil pamlsky žrát a dokonce ke stáru i vyžadovat. Pro mě je to ulehčení, pro psa motivace a radost, prostě způsob, jak mu sdělit, že něco je správně.
U Finna mám dokonce pocit, že mi někdy tím vyžádáním pamlsku sděluje, že udělal něco fakt těžkýho, co se musí odměnit.
Odlehčené téma ☀️
Znáte ty psí oči. Jak pes mrkne, že by prosím měl dostat pamlsek, když je tak hodný. A já vím, že i když jednou dvakrát odmítnu, na třetí nebo čtvrté kouknutí už odolat nedokážu a pamlsek poslušně vydávám. Takže proč to komplikovat, prostě se už většinou nesnažím odolávat ani napoprvé.
Kdo to máte podobně? Často si vzpomenu na něčí výrok z ifauny, že svému psovi nedokáže odmítnout, a utěšuje mě to, že jsem v pořádku 😀
A také - pes je v štíhlé kondici a stále ve fázi výchovně-výcvikové, takže mi přijde v pořádku podporovat jakýkoliv jeho příchod a snahu o kontakt. Až bude vychován a vycvičen, zůstane pro mě asi dostatečným argumentem to, že ho ty pamlsky prostě baví a má z nich radost 😄
Užitečné je zde ovšem i gesto “teď ti fakt nic nedám, jdi dopředu”, a to se pes naučil hodně brzy, ani nevím jak. To je taková nouzovka, aby se ze mě přeci jen nestal pouhý automat na dobroty.