Xerxova: my měli dneska bláznivý nápad - budík já na třičtvrtě na čtyři, Pepu vytáhnout ve čtyři a po půlhodině už jsme seděli v autě směr východ slůňa ve Středohoří. Skoro jsme to stihli - červená koule byla jen kousek nad obzorem. Ale ten první kopec Třtín jsme skoro vyběhli a plíce pak hledali hodně dlouho. Pak ještě Dlouhý vrch, Solanská hora, hradiště na Blešenském vrchu a na závěr zřícenina Oltářík. Bylo krásně - jen tedy adrenalinu bylo více než dost.
Jednak všichni kopytnatci jsou snad dementní. Pominu to stádo srnčího, kvůli kterému autíčko stálo uprostřed silničky a čekalo, až se ty kozy rozmyslí, kam půjdou a přestanou lítat z pole na pole… Do toho Yoda kvílel, ať ho pustíme, že je přežene… K tomu pak měl řadu příležitostí - daněk (pokud už mohl shodit - na danělu mi to připadala veliké) se vynořil přímo před ním, Yoda to neustál a vyrazil - ale jen jsem popoběhla na okraj paseky, tak už se vracel - a za ním klusalo na druhou stranu asi pět daněl… No a pak jsme viděli asi pětkrát různá stáda srnčího - ale vždy letěli směr my a ne od nás a vrcholem bylo, když jsme pili kafe a prošlo kolem stádo muflonů… Poslední kapkou byl bažant, který mi vyletěl přímo pod nohama na okraji cesty (značené cesty) a já se děsně lekla.
Strakapoudy, žluny, hřivnáče, krkavce, sojky, jeřáby, volavky nepočítám - těch bylo hodně.
A ještě jsem neměla dobrý pocit, když jsme šli po skalnatém hřebeni z vrcholku Třtína a pár výškových metrů pod námi se po stezníku klusem přesouvala smečka tří velkých psů. Člověka nevidět, jazyky měla psiska venku (a to byl za východu slunka při teplotě kolem bodu mrazu), takže asi se někde proběhla bezdozorově… Ale naštěstí si nás nevšímali
Nedá mi to nezeptat se : nezmiňujete květenu ve Středohoří. Že by ještě spala ?