Ony jsou ty dnešní “děti” strašně úzkostné , to je jejich hlavní chatakteristika.
Možná mají moc dohledu dospělých ? Pořád jsou pod kontrolou ? Možná jim schází pocit, že něco dokážou samy a svoboda?
Můj nejstarší vnouček, bude mu sedm, nikdy nebyl sám venku. To dneska už nejde. I kdyby se rodiče odvážili ho pustit, zavolali by na ně sociálku. A stejně by venku žádné vrstevníky nenašel, jsou na kroužcích nebo doma, často u počítače, někteří hrají hry a mají v nich kamarády, které nikdy naživo neviděli.
Když jsme byli malí , dělali jsme z mého dnešního pohledu dost nebezpečný věci, kdyby to rodiče věděli asi by zešedivěli. Jenže oni to neviděli, byli v práci, nebyly mobily, nebyly GPS, nebyly kamery,nebyla často ani pevná linka, v televizí byl tak akorát stroboskop a v rádiu hráli dechovku. Tak všichni vyrazili ven a poznávali svět. A v pět nebo šest jsme byli zase doma a tvářili se jako neviňátka.
A lezli jsme do dolu, a vorem se plavili po řece , a plavali a skákali z vejšky a chodili po kolejích a párkrát jsem potkala “pána úchyla” a utekla jsem, a chodili jsme jezdit na koních v ohradě a kolikrát nás kopli a shodili a my jsme to doma neřekli proč kulháme nebo jsme odřený. A na kolech, který nám nikdy nebyly akorát, jsme jezdili hodně rychle a bez helmy, páč helmy taky nebyly.
A se svým prvním psem (a bráchou) jsme chodili lovit zajice a máma nás moc chválila, že jsme přinesli maso. To mi bylo dvanáct.😅
Kdyby naši měli k dispozici moderní technologie, aby nás mohli zabavit a kontrolovat, určitě by je použili, ale neměli je.
Tak jsme se tak víc zocelili, si myslím.