Večer jsem si naplánovala, že ráno v sedm vezmu smečku na malou procházku před tím, než odjedu do práce. Ráno jsem sice vstala, ale byla ještě tma a prostě se mi nakonec nechtělo, tak jsem je jen vypustila na zahradu, nakrmila a jala se odjet. Jakmile jsem vyjížděla z vrat ze zahrady, prořítili se kolem plotu tři bezprizorní picbumové!!! Přesně v čas, kdy bychom se tak nějak vraceli z lesa. Úplně se mi udělalo blbě a klepu se ještě teď, když na to pomyslím. Pak mi došlo, že patří jedněm našim sociálním sousedům, který je normálně maj neustále zavřený v baráku nebo na zahradě, nijak je nevenčí, takže když se dostali nějak ven, tak lítali prostě jak splašený po celý vesnici… A hlavně kdyby potkali mě se třema psama na špagátech, tak to by byl prostě strašnej průser. Jednoho bych zahnala, ale tři najednou…
Jeden z důvodů je, že když mrzne, je lůj hodně tvrdý - a pak je pro ně snadnější vyzobávat slunečnici. Když se oteplí, jde to mnohem líp - lojovky změknou a dá se krmit bez práce.
tak jsem teď dorazila z večerní miniprocházky - a já snad budu muset najít nějaký jiný než slabý pletený rukavice. Asi stárnu - začíná mi být zima na ruce, to neznám… A to je jen mínus sedm - ráno asi bude hůř.
My jsme si dali dneska moji narozeninovou sedmičku (zítra 46 🤦♀️) okolo komína a u toho jsme si na sněhu s kámošama opekli špekáčky. 😁 Fajne bylo. Akorát kosa jak z nosa. 🥶😄
tak tedy vše nejlepší - hodně našlapaných kilometrů se smečkou. A pochopitelně zdraví. A taky zdravé chlupatce…
🙂jako PH opravdu nevypadá, i když v min generacích se možná nějaký vyskytl, jsou to obyčejní “věžáci” , vypadá to na pár 1,0 tm. kapratý a ta s pár bílými letkami na 0,1…ale je to jen typ z fotky
pro Xerxovou
v dobrých podmínkách se dokáží (u plodných plemen) rozmnožovat jarní holoubata už na podzim…u věžáků to asi nehrozí, čili až další rok, proč se straní hejna netuším
dík - no mě právě překvapilo, že už v létě vypadali takto (lesklí, dobře opeření - nevypadali na žádná čerstvá mláďata) a podle mě nehnízdili - a nebo mají jejich holoubata velmi sparťanský odchov, neboť rodiče byli stále spolu na borovici či v krmítku… Prostě zatím jsou to pro mě dva bratři 😄 - dík i za typ pohlaví. On mně i dneska ten větší tmavší připadal, že se nafukuje a "toká"
i podle mě pes do obchodů nepatří. A ani se nedivím restauracím, které nepovolují vstup s psími miláčky. Protože kromě normálních majitelů, kteří mají psa zaparkovaného tam, kde nikomu a ničemu nepřekáží, tak je spousta svobodomyslných páníků, kterým nevadí, že jejich zlatíčko odkráčí zkontrolovat kuchaře, žebrá u cizích stolů… a vůbec psa nekorigují.
Pro mě osobně je to komplikovanější rozměry dog - ocasem umí smést skleničku se stolu, nesmí se oklepat, i když leží v koutě, tak se často nevejde a pod stolem se neotočí - odnese ho na zádech. Takže jen v případech nejnutnějších (nejčastěji dovolená), a raději předzahrádky než uzavřený lokál. A to to všechny dogy zvládaly v klidu…
foceno právě teď - hřivnáči to opravdu nejsou… Už přes půl roku stále lítají tito dva. Vždy dva… Jiný holub na zahradě nepřistál (v létě občas po trávníku pochodují hřivnáči, celoročně máme hrdličky). Vlastně lžu - ještě jsem sousedovi odlovila mládě diamantového holoubka, který uletěl z voliéry…
my dneska viděli tažného buldočka. Na cestě u rybníka Markvart běžela paní a táhnul ji tmavý psík v červeném kabátě. Ustoupila jsem jim s Yodou z cesty a koukám, on to naplno maká buldoček.
Vím, že buldočci Milana Štourače byli schopni utahat i dogy a byli to neskutečně živí psíci, přesto buldoček letící sněhovou závějí nás pobavil (a potěšil)
a teď ty nepsí. Z lesů za humny (ta druhá je z místa, kde je krásný výhled na Ještěd - jen si ho musíme přimyslet) a z dnešní procházky v okolí Lemberku.
nejvíc oslíků jsem viděla ve Francouzském středohoří. Tam, na planinách mezi vysokými horami a hlubokými stržemi je slavná mnohakilometrová dálková oslí stezka, která je ve stopách putování Roberta Luise Stevensona (popsal v knížce Putování s oslicí do hor). Hodně turistů to chodí jako každou jinou dálkovou trasu - jen s ruksakem, ale mnozí si alespoň na některý denní úsek zapůjčí ušatce… A snad každý statek na trase osly má a rád půjčuje - neb v chudém (ale neskutečně krásném kraji) je to dobrý zdroj příjmů…
a mám jeden dotaz. Asi na holubáře, neb holubům vůbec nerozumím. Nikdy jsem na zahradě holuby neměla. Občas přeletělo hejno městských, ale nezastavilo se. V létě na krmítko (díky intenzivním dešťům jsem přikrmovala v době hnízdění i v létě) začali lítat dva holubi. Velcí, kovově lesklé odstíny zelené, fialové na krku, jeden výrazně tmavší (a ten mi připadá větší), druhý je o odstín šedi světlejší a má bílé letky na okraji křídel. Prostě obyčejní měšťáci. Ale krásní.
Vždy spolu. Celé léto a podzim vždy dva - nikdy v hejnu, nikdy o samotě. Tudíž nehnízdili. Zcela nesportovně jim říkám teplí bratři (ale to jim asi křivdím). Hnízdí holubi už mladí? Nebo nechávají holoubata samotná? Nebo to opravdu můžou být kamarádi, co bez sebe neudělají krok? Proč se nepřidají k nějakému hejnu? Ve městě jich je dost…
Trochu mě štvou - neb když nasypu, jsou tam hned a vyzobou skoro všechno. Jasně, i kvůli nim přibylo další krmítko, kam se díky svým rozměrům nenacpou - takže pro každého něco do zobáku na zahradě je, ale ti dva mají velkou spotřebu a třeba hrdličky mají občas smůlu, že na ně ve velkém krmítku nic nezbyde
k těm krákavým potvorám (láskyplně míněno). My máme celoročně vrány šedivky. Když přelétají nad zahradou, krákají a já jim říkám “ahoj krebainy z Vrchoviny”… občas mi nadávají z vršku našich borovic… Jsou to sice potvory (viděla jsem, jak třeba paní krahujcovou zahnaly od uloveného kosáka), ale mám je ráda. Vrátila se mi na zahradu sojka, ale je tu po letech výrazně méně strak.
Krkavce potkáváme v lese, je jich u nás dost - ale hejno tady také neznám, většinou jen pár. Havrany na naší straně města nevidět a ořešníky jen v době ořechové… mimo podzimu je potkáme jedině na horách.
otisky zadních do předních dávají psi i lišky a vlci… a ve sněhu tak klušou i proto, že je to mnohem snazší, mají vlastně “prošlapáno” polovinu kroků… šetří to energii. Klidně to vlci být můžou. Vždyť mi naživo jednoho potkali v Lužkách, čerstvý trus jsme fotili nedávno v Jizerkách (a pak se při hlášení výskytu smáli mému měřítku velikosti - byl tam piškot opavia)
Yoda nepřišel do styku s mrtvolkou, zatím ani s pelechem. Jsem dneska doma za pracovní sobotu a tak jsme byli ráno na delší procházce v lese a pak Yodislav vylítán a vyprocházkován odpadnul na gauč. Takže zahradu dneska ještě vůbec nezkoumal. Naštěstí - umím si představit, jak lítá po zahradě a místo plyšáka má v tlamě tuhou kunu… a nadšeně mi ji nabízí… Jde mi o to, jak dlouho v tomto počasí můžou být silně nakažlivé různé ty potvory typu svrabu, plísní, blech… Jasně že nějaké riziko je, spíš mi jde o to, jak velké
Že u nás pod podbitím ve střeše nad terasou bydlí kuna víme už dlouho. Občas jsme ji zahlédli, v posledních měsících se začala venčit v rohu v zimě vůbec nevyužívaného balkónu. Před dvěma dny jsem ji překvapivě zahlédla ve dne - když mizela na jejím vstupu pod Bramac. Přišla mi podivně světlá… až jsem si říkala, není-li to nějaká novinka - někomu zdrhlá fretka.
Ne - dnes ležela mrtvá, stočená na Yody venkovním pelechu. Ztuhlá, velmi hubená, hodně lysá. Dělala dojem velmi starého jedince, ale spíš prašivina nebo co… Zabalili jsme ji do dvojitého modrého silného pytle a skončila ve svozu do spalovny.
Můj dotaz zní. Pelech jsem přestříkala savem proti plísni. Vyprat nelze, stáhnout nelze. Nehrozí, že by si tam Yoda v následujícím měsíci lehnul (by ho studil pupík) - ale přebíhá přes pelech ven a dovnitř. Je to kus staré sedačky. Neprší na ni (většinou), ale je vystavena mrazu (a dnes v noci má mrznout dost) i sluníčku (jakmile vyleze, svítí nejsilněji přímo na pelech). Mám se nějak o Yodu bát? Koneckonců na tom pelechu občas bydlí i toulavé kočky, jistě i kuna tam nebyla poprvé a nikdy žádné “breberky” Yoda neměl.
