Xerxová: vezmete mě příště s sebou? Jsem skladná a soběstačná!! Tohle je dovolená podle mýho gusta, jenže na ní nemám s kým jet, můj chlap je válecí all inclusive typ…
ale kam tě dát?? Chrudoš není velké auto - celý kufr zabere doga a na zadních sedadlech jsou buď přerostlí trpajzlíci (ehm ten starší už mě o hlavu přerostl, ta mladší je drobná a asi drobná zůstane) … a nebo věci na 14 dní (včetně obří povlečené tlusté veledeky pro Yodislava - neb pelech v kufru není tak velký, jak milostpán na spaní potřebuje).
My máme oba naštěstí stejné názory na dovolenou - u moře klidně - ale zaplavat si ráno a večer a jinak průzkumničit. Dovolené na jednom místě byly jen dvě - robinsonské dovolené na samotě v Chorvatsku - dítka plavala, učila se s ploutvema, s monoploutví… hráli jsme kuličky, kuželky, kroket… ale to byly trpajzlíci ještě trpajzlíci. Jen jim bylo víc (a nebo míň - to neprotestují a dají se nosit v krosně) už byly na cestách s námi.
dokumentace z roku 2014 (Nightovi bylo 6 měsíců) a 2025
v pátek pozdě večer dítka měla odlet - takže jen moře co nejblíž domu (opět na každé palmě papoušci), a vyhlídka na horském sedle. A nás pak čekala sobotní cesta napříč Španělskem do Perpignanu (delší zastávka jen u aquaduktu u Tarragony - mimochodem nahoře je stezník skoro jen pro jednoho a Yoda se tam zvládl vyhnout postupně se třemi skupinkami v protisměru - byl báječný), v neděli cesta napříč Francií až do německého Karlsruhe. Ráno sluníčko vstávalo z moře a za zády byly Pyreneje v novém sněhovém kabátě. Cestou jsme se na chvilku zastavili jen v městečku Dole. Prostě někde jsme nohy protáhnout museli. No a v pondělí už jen kousek cesty domůůůů
v úterý jsme s dětmi šla Caminito del Rey (vstupenky dlouho do předu koupené, jinak to nejde). Yoda se venčil s Pepou na okolních kopcích. Krása. Cestou zpátky kousek od domu prameniště “sto chrličů” - je jich ale 101… A ve středu opičky na Gibraltaru a moře kousek od něho. Překvapivě to bylo místo, kde nebyl pes škrtnutý - ale s ohledem na teplotu vzduchu (zdání na fotkách klame) jsme tam stejně byli úplně sami. Cestou zpátky na vyhlídku do kraje jsme potkali stádečko koz - a nemohli jet dál. Yoda po chvilce začal řvát - kozám to bylo jedno. A maličká kůzlata za stádem dovezou v autě… A na čtvrtek zbyla velká mešita v Cordobě.
a další tři dny - nejprve “naše” samota skoro v 1000 m. Žádný signál, data k nepotřebě, jen slabá wifina. V druhé polovině domu nikdo nebyl - měli jsme celý prostor k dispozici jen my. Paráda - dobré oplocení uprostřed olivových sadů, potok za plotem… Orlové nad hlavou. Zima. Naštěstí krb a spousty dříví. A radiátory v ložnicích i koupelně. Bazény po zimě nečisté - ale počasí ke koupání vůbec nezvalo. Spíš volalo po rukavicích…
V sobotu dopoledne lilo a bylo do 5 stupňů - inu horká Andalusie. Když lijavec ustal, vyjeli jsme na El Torcal - neskutečně krásné skalní město. Před lety jsem tam potkali spoustu kozorožců… a letos tam visel mrak. Mlha jak mlíko. Bílé město v horách Antequera má alkazábu, hezké centrum i tři obrovské dolmeny (vstup zdarma…). V neděli měl Yoda oddychový den (a skoro celý ho prospal). Pepa s dětmi byl v Alhambře - zahrady a krása "kamenných krajek" i puberťáky ohromila. A v pondělí další rozdělený program - Pepa a děti katedrála v Seville (včetně hrobu Kryštofa Kolumba), já s Yodou všechny pavilonky a kašny obřího parku kousek od katedrály (včetně papoušků - sice invazivních, ale hezkých). A cestou zpátky zastávka u plameňáků na jejich oblíbených lagunách
venčili jsme teď 14 dní trošku dál… první kus je cesta tam - od úterního rána do pátečního večera.
Víc jsme nakoukli do Colmaru (první nocleh), středeční přesun jsme proložili návštěvou Vienne, koukli na vítězný oblouk v Orange a ubytovali se v Montpellier. Večerní procházka po pobřeží byla už skoro prázdninová… Ve čtvrtek jsme navštívili Lleidu a ubytovali se v Zaragoze. No a v pátek jsme dorazili na samotu do hor kousek od Malagy (cestou jen poustevna u vodopádu hned u Zaragozy - byla ještě skoro tma)- a večer si na letišti v Malaze vyzvedli vnoučata. Přiletěli už jako profíci - už jsou velcí (14 a 12) a neletěli sami poprvé.
Yoda zvládal cestu jako profík - ani ty kachny na zábradlí ho nevyvedly z klidu
Jinak k těm pelechům pro dogu - i kvůli otlakům (ale žádná naše doga s nimi neměla problémy) mají pelechy všude… No pelechy - něco jsou psí pelechy, něco standardní zdravotní matrace… Tato před obývákem na terase je polovina staré manželské postele… tedy rozměrově standardní lůžko. Je kryté horním balkonem - přesto občas promokne - ale nevadí to. Až se rozsype - projede se na sběrný dvůr…a ve sklepě máme ještě schovanou druhou polovinu
nedělní Středohoří jsem už vywebila… takže jen lesy za humny a zahrádka. Čtvrteční ráno na Černé Nise je taky vlastně za humny - v sedm jsme vyrazili a v devět už jsme oba seděli u počítačů… a Yodislav spal… Nejprve ty nepsí
pokud je torze po bábovce, tak by všechny naše dogy musely prodělat torzi mnohokrát. Protože všechny byly (a Yoda je) neskutečně na sladké. A pokud je doma napečeno, vždycky alespoň kousek dostanou. A ne kousíček - ale prostě celou buchtu nebo kus bábovky či perníku…
štěňátko jenom v ohrádce není dobrý nápad - potřebuje poznávat svět, poznat chod domácnosti… potřebuje vás a potřebuje seznámení i s tím kocourem (za dohledu a korigování správného chování obou stran). Zapomeňte na to, že by pobyt v ohrádce něco štěně naučil… Může sloužit na chvilku, když se mu nemůžete věnovat a zároveň je štěně unavené, nebo má v ohrádce vhodnou činnost
dnešní výlet na tři kopce (Milá, Raná, Srdcov). Každý má tři fotky - aby si to nezáviděli. Ta sedmá se jmenuje “hledej sysly” a ta desátá ukazuje, že silný vítr umí zvednout i ty obří ušiska
dnešní Středohoří - vše klaplo na jedničku. Odjezd ráno v šest (tedy vlastně v pět), v osm jsme byli pod Milou. Vrchol Milé - stovky hlaváčků a krásné výhledy. Popojeli jsme na parkoviště na Rané - a tam syslové běhali, zajíci skákali a Yoda se nestačil divit (byl na vodítku). Opět jsme vyfuněli na vrchol - a vichr funěl víc jak my. Yodovi vlála ušiska. To chudák nevěděl, že se autem zase posuneme jen kousek - do vedlejší vesničky Mnichov... Letos jsme vynechali Oblík (hlaváčků jsme se namlsali už na Milé i Rané) a poprvé zdolali "bráchu od Oblíka" - Srdcov. Strmý sestup mezi kamením ve vichru neměl chybu - i Yoda šel velmi opatrně (a to byl navolno). Odměnou byla rodinka konikleců, které se přede mnou na Milé schovali... Hezky jsme si zastoupali a zaklesali... hezká procházka za jarními kvítky…
a ty nepsí - nedělní hrad Roimund (ale šli jsme na tradiční procházku za lýkovci), pak lesy za humny a v Karlově a dnešní Modlivý důl a podléšky na Slavíčku
