Myslím, že by paní pěkně naštvalo, kdybyste k ní se vřelým úsměvem a pokud možno bez známky ironie v hlase zahlalolila: “Také Vám přeji pěkný den a mnoho zdraví!”

Nebo by jí secvaklo a někde v koutku duše by se zastyděla. Ale podle vyjadřování tipuju spíš to prvé. 

Bonnie měla psincový kašel. Už je v cajku. Kromě prvních dvou nocí to nebylo zlý. První noc byla vyloženě hnusná. Za pár dnů jsme už mohly na pidi procházky kolem baráku, kašlala téměř jen při vítání. Za týden jsme už dávaly běžné krátké procházky, akorát v menším denním množství. A nechala jsem jí další skoro dva týdny, než jsme vyrazily na několikahodinovou prochajdu. Hurá.

Na první fotce je v dáli obrys Orlických hor.

Dávám na procházkách a nemám z toho velkou hlavu. Mám to jako Vy, jsme ve fázi výchovné, výcvikové. Beru to tak, že odměňuji pozornost vůči mně. Jsem ráda, že si mě hlídá, kde jsem. Malá si na vycházkách řekne tím, že přiběhne a začne na mě koukat. Často to spojím s nějakým povelem. Třeba pár vteřin k noze, nebo sedni, lehni. Pak pamlsek. A někdy to skončí “jen” pohlazením.

A co teprve srny zabijáci. To si tak jdete v klidu se psem a najednou z vyvýšeného křoví seskočí srna. Trajektorie letu je jasná, místo a čas dopadu se protíná s drahou psa, kinetická energie je ve prospěch několikanásobně více vážící krvelačné srny. Už se v duchu loučíte se psem. Naštěstí má rychlejší reakci a před dopadem srnky se bleskově zastaví. Srnka doskočí 10 cenťáků před psa.

Asi se často nestává, aby srna ve volnosti zabila nebo těžce zranila psa. Nechtěla bych, aby zrovna Bonnie byla ta rarita. 

Před více než 20 lety chyběl fousek a mohla jsem skončit zle. Aspoň tak to cítím. Šla jsem tenkrát malým městem, najednou jsem slyšela z vedlejší ulice zoufalé “Pocem, pocem!” Nevěnovala jsem tomu pozornost, dokud jsem za sebou neslyšela dupot. Otočila jsem se a viděla ke skoku se chystajícího rotvíka. Jak jsem se ohlédla, přidupnul si a neodrazil se.

Vzpomněla jsem si na všechny tehdejší poučky jako nekoukat se do očí, svěsit hlavu, povolit tělo. V ten okamžik jsem cítila, že musím dělat opak. Narovnala jsem se, udělala se velká, koukala rotvíkovi přímo do očí. Ten hajzlík se mi snažil dostat za záda, obcházel mě, tak jsem se na místě točila s ním. Trvalo to jen pár vteřin a odběhl. Nevím, jestli by to bylo lepší, kdybych se řídila poučkami, které jsem tehdy znala. Ale vím, že nebyl čas přemýšlet, co bych měla dělat, kdyby skočil. 

Jo, ve tmě bubáci jsou. A Bonnie se klepe jak, no jak ratlík 🙂 Nutno pustit se zvukem.

Jen k pelíšku – koupila jsem dva neobyčejnější, protože jsem čekala, že padnou za vlast. Ano, vytahování výplně byla super zábava 🙂 Až tak v 10 měsících věku trhače jsem koupila “trvalý” (haha, je to v plánu) pelech.

Uff, naštěstí to dopadlo dobře.

Ten polostahovací obojek je takový ten extra široký obojek martingale, který často mívají chrti?

Rok 2014. Od té doby je v ČR mnohem více bullů a hlavně jejich kříženců.

Bonnie zdraví a děkuje za inspiraci 😂

Zatím Bonnie hárala jen jednou. Změna chování týden předem byla. Byla roztěkanější. Je uštěkaná, k tomu přidala víc štěkání. Tři dny předem několika lidem na statku chtěla chňapat po nohách. A začala honit auta. To předtím nedělala. Honění aut a roztěkanost jí vydržela asi týden hárání, chňapání přestalo hned se začátkem hárání, štěkot se taky vrátil s háráním k normálu.

Čekám v říjnu teď druhé hárání. Jestli začne být zase trhač, tak je to tu. Ale doufám, že změna chování nebude tak výrazná jako při prvním hárání. 

Malá je na venčení v noci zvyklá, vyčůrat, pohrát si s kočkou, něco očuchat… Vždy zapínám světlo na venkovním schodišti, tak je na zahradě světlo skoro jak ve městě. Zkusila jsem tenhle týden jít kousek za vesnici. A ejhle, skončilo osvětlení a Ratloraptorovi se dál nechtělo. Tak jsem to zkusila na druhý konec vesnice. A výsledek stejný. Tak to asi bez čelovky nebo baterky nepůjde 😀

Jak častá je u psů šeroslepost? Jako štěkanátko párkrát projevila obavy seskočit po tmě z nízkého křesla, aby se vydala do postele. Musela jsem rozsvítit.

Naštěstí se mě to netýká, do práce jezdím tak čtyřikrát, pětkrát měsíčně. Ty dny plánuju dělat krátkou procházku po polních cestách. S čelovkou. Nebojím se zvířat, ale myslivců. Tak aby viděli světlo.

Zápal plic může z psincového kašle vzniknout. Stejně jako Vy můžete mít zápal plic z chřipky. Komplikace budou u zdravých psů méně časté než bezproblémový průběh. Stejně jako u lidí je horší průběh o něco častější u dětí (štěňat), seniorů, chronicky nemocných.

Je to kapénková infekce. Přenos vzduchem je možný jen chvíli, než kapénky ve vzduchu vyschnou. Většina přenosu bude přímým stykem psů. Určitě je možný přenos přes vykašlaný hlen,  když ho pes olízne.

Neočkovala jsem. A teď si to malá zrovna už týden prodělává. Nebyla 14 dnů v kontaktu s dalšími psy, až na kamarádku, chlupatou piraňu. Ta to přinesla zřejmě z dogdancingu. 

Protože plánuju nadále chodit na cvičák a další akce, kde se potkává hodně psů, o očkování budu na jaře uvažovat. Ale když porovnám množství patogenů, které to mohou způsobit, že očkování působí jen na zlomek patogenů, lehký průběh nemoci, tak nevím, jestli očkování není u mladého a zdravého zvířete vyhánění čerta ďáblem.

Tohle bylo na vrub koňově hlavě. Zřejmě se něčeho vylekal, proto vybočil. Nemyslím si, že by to byla neposlušnost. I  když i to je možné. Ani že by to bylo leknutí z překážky, co to proboha před ním je. Spíš ho vylekalo něco vpravo od něj.

Tohle vybočení se může stát kdykoli, jezdec to nemá šanci během tří metrů opravit. Může se to stát na běžné vyjížďce,  při běhu na pastvině, kdekoli. Akorát tady to bylo v tom nejméně vhodném místě. Asi jako kdyby se lekl kůň při chůzi na kraji silnice a vyhnul přímo do cesty projíždějícímu autu.

Já to mám u Ratloraptora obráceně. V řadě se uklidní a dává větší pozor, než kdybychom cvičili opodál. Přijdeme na cvičák, všem příchod oznámí. Pro jistotu nejen hlasitě, ale i dlouho, kdyby ji náhodou přehlédli. Je nespokojená, když se s některými ve skupině nemůže očichat. A s některými to prostě nejde. Když se tihle neočuchaní začnou bavit mezi sebou, tak se na vodítku i vzpíná. Ale začneme cvičit a přestane štěkat, řešit další psy. 

balu:

Myslím, že je velký rozdíl mezi malým a velkým kníračem, a nemyslím velikostní. Vůbec malí psi se chovají jinak, než velcí. Srovnání dobrmana a velkého knírače by asi bylo bližší, ale zadavatelka spíš potká velkého knírače než dobrmana. 

Zajela bych na klubovou akci klubu kníračů, promluvila s chovateli. Vámi nabízené vyžití - běh, běh u kola, proč ne, ale musíte mu nabídnout i práci. A tou je pro velkého knírače sportovní (dříve služební) výcvik. Nevymýšlela bych tedy nic jiného. 

Prostorný dvůr je fajn, ale nevím, co tím chcete říct. Pohyb jen po dvoře, byť prostorném, mu rozhodně stačit nebude. Bude potřebovat denně makat, zaměstnat hlavu. 

Nesrovnávala bych rozdíly, naopak shodné věci. Temperamentní, inteligentní, ostražití, trochu svéhlaví. To mají pinčovití společné, bez rozdílu na velikost a srst.  

Není náhoda, že velký knírač byl časté služební a pracovní plemeno a ještě se používá. Že nyní méně než jiná plemena není dáno tím, že by měl menší obranářské schopnosti, ale protože hůře snáší změnu psovoda. Je to stále velké plemeno, s výrazným obranářským pudem. A při špatné výchově může být i přes svou milost a vyrovnanost snadno přerůst majiteli přes hlavu. A to při jeho velikosti může být nebezpečně, nebezpečnější než u některých jiných velkých plemen, kteří tu obranu, ochranu v sobě nemají. 

Určitě jsou majitelé, kteří v pohodě zvládnou jako prvního psa velké služební plemeno. A jsou i majitelé, kteří to nezvládnou. A pak můžeme číst o lidech napadených ovčáky, rotvíky... Ono by to bylo i dobrmany a při nezvládnuté výchově by mohlo být i velkými knírači, jsou ale méně v oblibě, tak jich je mezi lidmi málo.

Fakt bych klidně kromě klubových výstav velkých kníračů pro oťukání povahy koukala i na ta prťata, mají s velkými víc společného než rozdílného. A je jich víc, takže je zadavatelka spíše potká v běžném životě.

keriton:

Je to velký pes, pokud se vám líbí jeho povaha a nároky na vyžití, typ srsti, tak proč ne? Nejlepší je seznámit se s více jedinci plemene, ať máte představu, co to obnáší, jakou vlastně mají povahu. Ideálně, pokud potkáte nějakého mladého, třeba ročního psa, to bývá obecně takové náročné odbobí. 

Ono stačí trochu poznat další pinčovitý, fakt asi ideálně v pubertě. Malý, střední knírač, trpasličí pinč, na německého pinče se jen tak nenarazí, ale povaha i dobrmana bude s velkým kníračem v mnohém podobná. I když velké “verze” (velký knírač, dobrman) jsou prý méně švihlé než malé (a méně uštěkané), i ti malí udělají představu o chování. A o tom, zda knírač (bez ohledu na velikost) bude to pravé plemeno.

Abych myšlenku zjednodušila. Štěně se má učit v adekvátním prostředí. Stejně jako přivolání nezačneme cvičit rovnou v rušném prostředí plném psů, ale na klidném místě, tak i nechránit, nebránit je třeba nejprve naučit na vhodném místě. A že to bude u rodilého obranáře trvat safra dlouho, než se naučené chování upevní natolik, aby se mohlo přistoupit na úroveň “za určitých okolností nesmím hlídat doma”.