Můj minulý pes uměl štěkat na povel. Jde o to zachytit nebo vyvolat moment, kdy pes štěkne, označit to povelem a odměnit. Když to děláte správně, za chvíli to pes pochopí.
Je to hezký efektivní cvik, ale je dobrý si důkladně rozmyslet, jestli to psa naučím. Ten můj pes se tím totiž docela rozštěkal a naučil se štěkáním řešit nával emocí…. A tam už bylo těžké to zklidnit.
🤣🤣🤣🤣🤣
Super, díky za report! Držím palce, ať to jde mílovými kroky vpřed 🙂 Také mám zastavovací povel takový volný, že se pes často otočí a vrací za mnou. A taky to neřeším, hlavní je, že nepokračuje vpřed.
S voňavými pamlsky je vždy problém, můj pes bude klidně v odložení vedle “největšího nepřítele”, ale jak jde kolem někdo se šunkou apod., je odložení v čudu 😀
Já si extra pamlsky beru jen na akce mezi psy. Tuhle mi jich zbylo, tak jsem je měla durhý den i na obyč procházce, a to pejsek vzorně vyklusával a stále na mě pomrkával… 😀 A jinak si ty dobré pamlsky míchám s obyčejnými, takže pes jednou dostane granuli, podruhé maso, potřetí mi pod ruku přijde kus sýra, pak zas granule…
Musím se podělit, jak ten pes hrozně rád spí… pořád na to musím fascinovaně koukat. Další možnost je přímo na zádech, s rozcapenýma tlapama do všech stran.
Thielli, jak se daří s touto věcí? Vzpomněla jsem si na vás, tak by mě zajímalo, jestli se podařilo udělat nějaký pokrok 🙂
Trickyvoo, to mi připomíná nedávnou situaci u nás doma. Cosi jsem kutila v kuchyni a něco spadlo na zem, třeba šlupka od mrkve nebo tak něco. Pes to sledoval z povolené vzdálenosti, má zakázáno s motat u linky, jen když ho výslovně pozvu, aby něco uklidil ze země. Ale teď jsem ho nepozvala a kutila jsem dál, pak jsem se vzdálila k ledničce, načež se pes vydal do zakázaného území sebrat tu šlupku. Já pronesla jen “já to jakože nevidím”, ani jsem neměla v úmyslu ho vyhánět, a on se hned otočil a šel zpět na své místo 😀
impact:Ono nejde až tak o to, jestli jsou zuby pěkný a nebo škaredý, jako spíš o otěr zubů. A netrefit psa v rozmezí čtyři pět let je fakt dost haluz. 🙈
Tak já nevím… fakt to je “tak dobře” poznatelné? Klidně se zkusím zeptat nějakého dalšího náhodného veterináře, až půjdu kolem, ona i ta místní veterina je někdy trochu jako střílení na slepo 🙂
balu:To je dost velký rozdíl. To veterinář nepoznal? Divné.
No, i na místní veterině, kde jsem se na věk zkusila zeptat, mi řekli - jakmile je pes dospělý, nedá se to poznat. I starší pes může mít hezký zuby, i mladý pes může mít zuby v háji.
Jinak mi ten věk celkem sedí k chování, sice to je částečně i povaha, ale občas jsem si říkala, že na dvouletýho je až moc rozumnej. Zase nutno dodat, že on s tou svojí roztomilostí a figurou prostě vypadá mladý, skoro až štěněcí. Minulej pes se zase jako praštěnej mlaďoch choval po celý život, no… 😀
Myslím, že je to fakt kus od kusu. U odkoupení staršího psa od chovatele bude prostě záležet na tom, jak se se psem pracovalo doteď. Dovedu si představit, že to může být úplně bez problémů, a dovedu si představit i potíže.
Trochu větší obavu bych měla vzít si psa “jen tak od někoho” třeba přes bazoš, přes facebook, takové to “z rodinných důvodů věnujeme”, “dcera má alergii”, “stěhujeme se”. Vlastně bych to asi ani neudělala. Ta pravděpodobnost, že pravým důvodem pro věnování psa je jeho nezvládnutí, by mi vadila.
Jinak mi zrovna z útulku napsali, že našli nějaké starší záznamy a zjistili, že u nich byl Finn na hlídání v roce 2017 jako půlroční. Takže mu nejsou 1-2 roky, jak se myslelo, ale 6 let.
Měla jsem plán nafotit si psa v potoce. Menší zádrhel nastal, když v potoce ukázkově ohluchnul a záhadně zapomněl, že je poslušným a spolupracujícím psem 😀 Ale na několikátý pokus jsme se docela dohodli. Měla bych s ním tohle cvičit častěji, nespokojit se s tím, že ho z potoka nějak dostanu, ale fakt za ním vlézt do vody a cvičit se šňůrou…
Dobrá práce, a chápu, že se těšíte! 🙂
Zkracování drápků by bylo asi na delší proces, na to dva týdny nestačí, myslím.
Místo klíčů se dá používat řetízkový obojek opatřený barevnou mašličkou (aby se lépe hledal), pak ta případná ztráta není tak velká.
Můj pes zase umí, že když je pouze zastaven, tak “fajn, já se aspoň mezitím rozhlídnu a očmuchám bezprostřední okolí, než si rozmyslíš, jestli teda můžeme jít dál” 😄
Prostě musím vyžadovat nějakou hlubší reakci.
megi-the-pes:Může být. Ale jak mu řeknete, aby šel pomalu?
Na držení se v přijatelné vzdálenosti stačí psa často přivolávat, ne jen tak, ale i pro hru, pro vodu, pro cokoli, ne že ho jen votravuju. Není vycházka, že se jen jde, ale prokládá se povely, úkoly, třeba posadit na dálku, přinést něco, v začátku výcviku/výchovy hodně, hodně často, do zblbnutí, takže pes čeká, že něco budu chtít, že bude muset přiběhnout, bude svačinka, tudíž neběhá sto kilometrů daleko, ale drží se tak nějak poblíž. Až si to trošku osvojí, nebudu ho přivolávat atp., akorát už jen třeba oslovím, aby věděl, že na něj myslím, určitě je rád. 🙂
Takto to provozuji, protože chci psa naučit, ne učit.
Jak mu řeknu, aby šel pomalu? Když doběhne na konec vodítka, zastavím ho, a pak mu nedovolím vykročit nevhodným tempem (kterým by byl vzápětí zase na konci vodítka). Nedovolím mu to tak, že pokud vyrazí moc rychle, zastavím ho buď vodítkem nebo hlasem. A chci, aby vykročil slušně, a pak teprv ho nechám jít dál. Když si můj pes začne hlídat tempo, je to na něm hodně dobře vidět.
“Na držení se v přijatelné vzdálenosti stačí psa často přivolávat…”
Tak to bych mohla každých 10 vteřin přivolávat klidně do konce věků… pes by byl zcela spokojen, že nemusí lautr nic řešit, když mu někdo hlídá, aby se nezaběhl …. 😉
Tenurri, já odměny při výcviku neodpočítávám. Dělala bych to jen u malinkýho psa, kde ta hrstička odměn už může tvořit významnější podíl krmný dávky… nebo pokud by měl pes tendenci až moc přibírat. Ale dokud něco z toho nenastane, tak to neřeším a odměňuju dle libosti, bez odměřování, odpočítávání.
No a mezi dětičkami v našem okolí máme děti velmi dobře vychované, které to ale se zvířaty moc neumí, prostě se s tím nesetkávají. Mají spíše respekt, pejska si pohladí, ale je to spíš o tom jim říct, co jo a co ne. Ale to je fakt snadné, když jsou zvyklé poslouchat.
A pak dítě také solidně vychované, ale s dost problematickou povahou, rozhodně bych ho nenazvala pohodovým nebo vyrovnaným, ale toto dítě se psem prostě umí. Doma má psa teprve rok, ale myslím, že bylo zvířatům vystavováno i předtím, a prostě ví, kam šáhnout, jak hladit, jak se chovat…
kocoura219:Výše zmiňovanému dítěti to již bylo vysvětlováno i násilnou formou… 😀 A stejně nic.
Jde o načasování, formu sdělení, důslednost. Pokud to nefunguje, chce to něco z proměnných změnit.
Pokud např. u psa volím manuální vysvětlení, nejlépe to funguje ve fázi, kdy psa napadne “tak si říkám, že asi skočím na stůl”. Ve stejné fázi by mohlo fungovat vysvětlení i takhle malému dítěti. S tříleťákem už se ale trochu mluvit dá, vysvětlit od podlahy, stanovit pravidla, důsledně hlídat… domluvit odměnu za dodržování, důsledky nedodržování, atd.
Samozřejmě, snadno se to řekne, hůř uvede do praxe…. A když to tři roky nefunguje, je tam něco blbě, dítě neví, že to nemá dělat, nebo ví, že to dělat může, protože na něj dospělí nemají páky.
“kde se vysvětluje a vysvětluje a jaksi to nikam stále nevede, dítě se každou chvíli snaží…”
Zde bych to viděla čistě teoreticky tak, že argumenty nejsou pro dítě dostatečně přesvědčivé. Je to jako u psa, furt se mu říká, ať na ten stůl neskáče, a on tam furt skáče. Někdy nestačí furt jen vykládat pohádky, někdy je podle mě potřeba zasáhnout i jinak, samozřejmě dle rozumových schopností dítěte a samozřejmě taky kompetencí člověka, kterej s ním zrovna jedná…
“Chodíte pomalu. Pes to nezvládá. Má 4 nohy a úplně jiný rytmus chůze než člověk.”
Vidíte, a mně výborně funguje, když zařadím naschvál hodně pomalé tempo. Protože v tu ránu psovi dojde, že bude muset zpomalit, pokud má zvládnout dodržet pravidla (nenapínat vodítko). A jak musí zpomalit do pro něj nepřirozenýho tempa, je pro něj mnohem snazší se uhlídat, protože už prostě to kráčení pomalým tempem je “práce”, na kterou se soustředí. Vlastně mi přijde i jednodušší mu to vysvětlit v tom pomalým tempu, protože požadavek není jen nenapínat vodítko, ale hlídat si tempo, vzdálenost… čím je to pro něj divnější, tím víc pozornosti tomu musí věnovat.
Když pak zrychlíme do normální chůze a může začít poklusávat, snáze se zapomene, protože se pohybuje svým přirozeným tempem a tudíž na to nemusí moc myslet.
Někdy psovi naordinuju velmi pomalý úsek, když je takový rozlítaný a nevnímající nebo zpovykaný z něčeho a nechce se mu začít vnímat. Tak dám ruce do kapes a jdeme ultra-pomalu. To mu brzy dojde, zapne vnímání, a můžeme zase zrychlit. Používám to nejen na netahání, ale i na držení se v rozumné vzdálenosti, když jde "na volno” (se šňůrou na zemi).
Vahine:Fineček říká: “To jsem asi neměl dělat, že? Půjčíš mi jehlu a nit? ”
Anebóó … “to jsem šikovnej, koukejte všichni!” 😁😁